Člověk jako dluh a investice

Nic se v něm neodehrává jen tak. Každá móda či anomálie odkazuje na nějakou podstatnější, mimojazykovou příčinu, jest příznakem něčeho zásadnějšího, než je jen zdánlivě náhodná a nezávazná hra slov a jejich vazeb.

Ne, nebudu probírat oblíbené pronikání angličtiny do jazyků světa, jehož příčinou není jen anglosaská nadvláda ve vědě, politice a pop kultuře, ale i tendence ke stručnosti, zjednodušení a zkratce, v čemž je angličtina jako neohebný jazyk možná překvapivě "ohebnější" než jazyky jiné. Půjde o prostší množení slova "kapitál", které nahrazuje i dříve poměrně hojně užívaný výraz "člověk".

Ještě nedávno se v práci chodilo na personální oddělení, dnes už na HR, tedy na oddělení lidských zdrojů. Už se také nestaráme o lidi, nýbrž o "lidský kapitál", který je vedle finančního kapitálu hlavním motorem každé firmy. Lidský kapitál je zase lépe využitelný, když disponuje "kapitálem sociálním", tedy jistou sítí vazeb a profesních či osobních propojení, která se dají pracovně i jinak dobře využít, ale také "kapitálem symbolickým", tedy jistou pozicí ve struktuře, která usnadňuje napojení na uzly moci a práci s nimi (umění kódovat a dekódovat). Ať už je počet těchto pestrých kapitálových vrstev jakýkoliv, hlavní je, že pracující už není primárně člověk, nýbrž "zdroj". Stává se sám kapitálem či investicí, která se na trhu práce buď zhodnocuje, nebo propadá a hodnotu ztrácí.

Jak ve svých knihách (Znaky a stroje, Vládnutí dluhem, Vytváření zadluženého člověka atd.) vysvětluje italský sociolog a filozof Maurizio Lazzarato, lidé se v moderním kapitalismu stali sami kapitálem, což se vyjadřuje i v jazyce ("kapitál je sémiotický operátor," říká psychoanalytik Félix Guattari). Kapitál jako životní metafora nás ne­opouští nikde. Na svém vlastním životě pracujeme jako na investici, proto se také všechno − vzdělání, zdraví, bydlení, zábava, vztahy − stává investicí do podniku s názvem Já. Člověk je "sebepodnikatel": investuje do sebe, aby se zhodnotil jako investice a získal tak další kapitál, který znovu investuje. Kdo se nezhodnocuje, odpadá z trhu jako externalita, vylučuje se z projektu sebeuskutečnění jakožto zhodnocování lidského kapitálu.

Pěkně to ve své knize Tekutá láska popisuje Zygmunt Bauman, když problém kapitalizace lidského světa vykresluje na milostných vztazích. Ty jsou brány jako tržní investice či nákup akcií, které se mohou zhodnotit, ale které také mohou prudce klesnout, až dojde k bankrotu. To ale, připomíná Bauman, není ve světě lidského kapitálu žádná tragédie, nýbrž tvořivá destrukce. Příště prostě stačí lépe či bezpečněji investovat: místo rizikové sázky vabank zvolit konzervativní investici do podílových fondů bank mezilidských vztahů.

Trojúhelník Zygmunta Baumana

• Upravit
• Smazat

Se smrtí myslitele je to podobné jako se smrtí slavného herce. Chvíli se o něm mluví, prolétne médii, dočká se řady nekrologů a − nic. Zmizí kdesi v proudu času a jen výjimečně se z hlubin minulosti vrací jako připomínka významnosti.

Lazzaratovy úvahy jdou ale jiným směrem než Baumanovy. Přechod od člověka ke zdroji či kapitálu vede podle něho k tomu, že si na své sebepodnikání musíme od počátku půjčovat, protože na rozvoj tohoto celoživotního projektu naše vlastní síly nestačí. Dluh (druhá strana jedné mince investice/dluh) coby hnací motor kapitalismu se tak od útlého věku zapisuje do těla a mysli, rozvrhuje životní plány (studium, hypotéka, práce, splácení), dodává motivaci a energii a vede k závislosti: k "přirozenému" potvrzování systému kapitálu, v němž se lidé dobrovolně mění ve funkci dluhu.

Na symbolickou, fyzickou i mentální proměnu lidí v dluhy a investice můžeme pohlížet jako na vrchol společenské organizace, protože to, co bylo kdysi pociťováno jako vnější násilí nesvobody, je nyní zvnitřnělý pud každého sebepodnikatele, takže lze už stěží hovořit o ovládajících a ovládaných. V jistém smyslu jde o završení a ukončení kapitalismu. Možná je to tedy začátek něčeho nového, co bude časem pochopeno jako nová revoluce.
Ponechme otevřenou i tuto pozitivní možnost, než se začneme očistně cynicky smát sebeobrazu, který tak krutě popisuje Lazzarato a který tak snadno najdeme v jazyce všedního dne.

Psáno pro Hospodářské noviny