Climax je makabrózní trip v rytmu Daft Punku

Nejnovější snímek provokativního francouzského režiséra Gaspara Noého je divákům prezentován jako taneční horor s chytlavým podtitulem „Bav se a přežij!”. Žánrové vymezení snímku jako tanečního hororu je ale pro Climax až příliš úzké. Snímek se vyvíjí od tanečního konkurzu, ne nepodobného Formanovu snímku, přes choreograficky strhující taneční muzikál k fúzi hororu a katastrofického filmu, která ale nepostrádá prvky černé komedie ani melodramatu.

Z filmu Climax|foto: Aerofilms

Sangria říznutá LSD

Climax volně vychází ze skutečné události, která se odehrála v roce 1996, při které skupina tenečníků prožila tragický večírek se sangrií říznutou LSD v chatě uprostřed lesů. S dobovým a především popkulturním kontextem 90. let snímek programově pracuje. Od sekvence, kdy jsou tanečníci divákům postupně představeni na VHS záznamu, přes kostýmy, líčení a samozřejmě nejvýrazněji po práci s hudbou, kdy celý snímek vibruje v rytmu legendárních devadesátkových tracků.

Tip Kamila Fily: Snímek Climax přichází do kin a testuje divákovu odvahu

Naše rubrika Tip opět přináší doporučení známých osobností z oblasti kultury. Tentokrát vybíral Kamil Fila. Radí vyrazit na film francouzského režiséra Gaspara Noého. Jeho nejnovější snímek Climax bude mít v našich kinech premiéru již 1. listopadu.

Stejně jako ve svých předchozích filmech i v Climaxu Noé systematicky narušuje klasickou strukturu filmového díla, tedy že film má jasně dané pořadí začátku, středu a závěru, aby pracoval proti diváckému očekávání a překvapoval ho. V tomto případě jde především o hravé zasazení úvodních a závěrečných titulků do filmového děje proti jeho chronologii – takže si závěrečné titulky přečteme v samém úvodu snímku. Děj Climaxu je jinak vystavěn jako lineární flashback, do kterého se přesouváme po úvodní sekvenci krvácející ženy plazící se po sněhu. Panuje v něm jednota času a místa, ale čas brzy přestává hrát výraznější roli a začíná ustupovat silnému prožitku navozené atmosféry. O to výraznější je uzavřený a postupně čím dál více klaustrofobní prostor, ve kterém se postavy nacházejí.

Horror vogui

Gaspar Noé obsadil do svého filmu přes dvě desítky profesionálních tanečníků, které pečlivě a dlouhodobě vybíral po klubech a souborech celého světa. Tito tanečníci, a je třeba poznamenat – většinou neherci, představují soubor nacvičující představení pod vedením choreografky Selvy, kterou ztvárnila herečka a tenečnice Sofia Boutella, a tančí do rytmů, které jim ze svého setu pouští nepřehlédnutelný DJ Daddy. Noého taneční soubor je velice diverzifikovaný, najdeme v něm zavile promiskuitního bělocha, machistické černochy, citově provázané sourozence, gaye toužícího po prvním sexu, citlivého arabského muslima či svobodnou matku s malým synkem. O jejich obrovském talentu a výrazových schopnostech přesvědčí impozantní a nakažlivě energická vouguingová sekvence. Herecké výkony působí překvapivě organicky. Noé velmi funkčně využil vzájemné soutěživosti, která je jistě tanečníkům blízká, a snímek postavil jako gradující soutěž bez pravidel a omezení, ve které jde hlavně o to být nejlepší a vyhraje ten, kdo dokáže přežít a zachovat si lidskou tvář.

Z filmu Climax|foto: Aerofilms

Nespoutaná drogová fantasmagorie. Tělesný film

Gaspar Noé: Film je uměle navozený sen. Můžete zabíjet a pak se smát

• Upravit
• Smazat

Francouzský režisér mluví o Bibli jako o krvavé knize, dlouhých záběrech a drogách ve svém novém filmu Climax i mimo něj.

Climaxu bez pochyby dominuje formální stránka, kterou Noé směřuje k vyvolání co nejintenzivnějšího diváckého prožitku, jakéhosi opojného filmového rauše. Snímek je nejen díky kameře Noého dvorního kameramana Benoita Debieho opulentně barevný, hmatatelný a tělesný, jako bychom si téměř mohli sáhnout na zpocená těla i cítili zvratky, spálené vlasy a krev. Zároveň ale Climax není jednorozměrným pohledem na drogový trip, který by chtěl jen okouzlit obrazem a roztančit vám zatuhlé končetiny. Nespoutaná drogová fantasmagorie je na první pohled jasnou metaforou očistce a pekla, závěr filmu přináší asi nejdelší makabrózní sekvenci současného filmu. Climax se ale vztahuje i k otázce sexuální identitity, rasismu, xenofobie, nacionalismu či křesťanství. Každý motiv je jasně čitelný, využívá nejjednodušších prostředků a je do děje zakomponován spontánně a přitom sebejistě, že Climax jako kritické podobenství o zhýralé společnosti a lidských neřestech ve výsledku funguje velice dobře. Noé se nebojí diváka citově vydírat, servírovat mu dítě zabité elektrickým proudem, ohořelou hlavu či zkopané břicho těhotné ženy, to vše v hávu žánrové nadsázky, vypjatých tanečních kreací, křiklavých barev a v rytmu Daft Punku.

Z filmu Climax|foto: Wild Bunch

Climax od svého uvedení v Cannes názorově polarizuje publikum i filmovou kritiku. Je považován za nabubřelý pozérský kýč i film, který nemá srovnání a nenechá vás lhostejným. Pro mě je Climax především silně koncentrovaná dávka energie, kterou vám Gaspar Noé pustí na 95 minut přímo do žíly, a je to nezapomenutelný trip – ať už vám z něj zůstane kocovina nebo nadšená touha ho zopakovat.