Cítím, že tančím, i když jdu nebo běžím po ulici, říká spoluředitelka Tance Praha Markéta Perroud

Člověk by měl být zvědavý a vystavovat sám sebe situacím, na které není připravený. Tak umělecká spoluředitelka festivalu Tanec Praha (4. – 29. 6. 2020) Markéta Perroud odpovídá na otázku, proč by se měli na taneční představení vyrazit podívat i lidé, kteří tento obor nesledují.

Sama ovšem patří mezi ty, jimž tanec učaroval už v nízkém věku. Dodnes ho má spojený s Gershwinovou Rapsodií v modrém, kterou si její maminka pouštěla vždycky v neděli. „Uhranula mě melodikou i změnami tempa. Musela jsem na ni tančit a pohybem dávat tvar emocím, které jsem cítila. A vůbec jsem při tom, na rozdíl od zpívání, nepotřebovala zrcadlo,“ usmívá se při vzpomínkách na dětství.

Na doporučení slavného choreografa Jiřího Kyliána se dostala do lyonského Ballet de l'Opéra National. (Markéta Perroud)|foto:Opéra National de Lyon

Taneční konzervatoř tak pro ni byla jasná volba, ačkoliv rodiče jí zcela jasně řekli, že podle nich se nejedná o nejlepší druh vzdělání. Jedním dechem ale dodává, že v rozhodnutí profesionálně tančit ji podporovali a oceňovali také její tah na branku. Dnes už se tanci profesionálně nevěnuje, stále ho ale vnímá všude kolem sebe. A jak říká, vidí ho i na místech, kde mají ostatní sklopené oči. „Cítím, že tančím, i když jdu nebo běžím po ulici,“ krčí rameny.

Možná právě proto, že vyčnívá vysokou postavou a chutí dělat věci po svém, se z Markéty Perroud stala tanečnice světového formátu. Po angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, kde působila sedm let a kde zažila velmi intenzivní období, pocítila touhu zkusit zahraniční soubor a trochu jiný způsob práce. Na doporučení slavného choreografa Jiřího Kyliána se dostala do lyonského Ballet de l'Opéra National, což je repertoárový soubor současného tance. A zažila tu to, co jí v pražském konzervatorním drilu chybělo.

Nesměj se a pojeď zpátky do Prahy

„Trénink v Lyonu sice vycházel z baletní techniky, ale byl to trénink v západním stylu. Šel spíš po principech zdravého pohybu těla. Pro mě není tanec o technice, ale o znalosti sebe sama, o reakci na impulzy v prostoru,“ konstatuje s tím, že právě rozvoj člověka jako individuality schopné tvůrčím způsobem reagovat na okolní svět, během pražských studií na konzervatoři nezažila. Na škole se kladl důraz v podstatě pouze na ladnost těla a ideál krásy, další vzdělání šlo stranou.

Čtěte také

Zatančete si s Tancem Praha! Festival zve diváky na představení pod širým nebem

V době, kdy měla Markéta Perroud doma čtrnáctidenní dceru Adélu, s aktivním tancem končila a přemýšlela nad pedagogickou dráhou, se do Lyonu na návštěvu objednala zakladatelka festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová. S ní přijela i nabídka úzké spolupráce na přípravě celé akce. Zatímco Markéta se, jak ve Vizitce řekla, hurónsky rozesmála, její muž, francouzský tanečník Jérémy, okamžitě vyhodnotil, že se jedná o nabídku, která se neodmítá. „Ve Francii jsme hodně mluvili o tom, že pro naši tvorbu máme až moc komfortní zázemí, které nás brzdí v tvůrčím procesu,“ konstatuje. Po patnácti letech života ve Francii tak následoval přesun do Prahy a s ním i definitivní proměna ze zaměstnankyně města Lyon do umělecké spoluředitelky festivalu Tanec Praha.