Cirque Trottola v cirkuse propojuje minulost a přítomnost
Francouzský soubor Cirque Trottola už víc než patnáct let představuje cirkus jako místo pro vykreslení emocí a dojmů. Tito průkopníci nového cirkusu se vrátili do Prahy, tentokrát na festival Arena, aby představil svou estetiku na pomezí cirkusu, fyzického divadla i divadla objektů. Artisté Bonaventure Gacon a Titoune v rozhovoru představili svou nejnovější inscenaci Campana.
Co vás vedlo k vytvoření inscenace a můžete ji trochu přiblížit?
Akustická mušle nebo plot z bambusových tyčí. I tak může vypadat divadelní prostor
Je divadelní prostor záležitostí místního a konkrétního kontextu, anebo existuje jedno univerzální řešení tohoto uměleckého prostoru? Odpovědi nabízí výstava divadelního prostoru na Pražském Quadrienalle v Centrální hale Průmyslového paláce v Praze.
BG: K vytvoření inscenace Campana nás vedla touha vytvořit dílo, které by bylo intimní a ve kterém bych vystupoval jen já a Titoune. Zároveň ale nezapomínáme na to, co činí naše představení živými a dynamický, tedy na hudbu, kterou skládají a zároveň i v inscenaci interpretují Bastien Pelenc a Thomas Barriere. Další idea, která stála na počátku této inscenace, byla spojena s výtvarnou, složkou, a tedy s pojetím scény v kruhovém šapitó. Pro Campanu jsme nechali vytvořit manéž se zdvojeným dnem. To proto, aby se z dřevěné podlahy mohly během představení vynořovat různé objekty. Tyto dvě vrstvy kruhové scény mají symbolicky odkazovat ke dvěma světům – světu snů a světu reálném, které se protnou v právě v prostoru manéže. Scénickou dominantou bude velký zvon.
Pro nás není cirkus jen akrobacie, klauni a živá hudba. To nestačí. Cirkus je podle nás více spojen s emocí, náladou, nostalgií. To, co nás v cirkuse zajímá, je čas a jak plyne. Čas je jediná veličina, kterou cirkus nedokáže porazit a překonat. V cirkuse se lidé vždy pokoušeli o nemožné – vyskočit co nejvýš, protočit co nejvíce salt, být neskutečně silnými. Ale čas, ten nikdy nikdo ani v cirkuse neporazil. Podle nás se v cirkuse propojuje minulost a přítomnost.
Jakou roli má tedy akrobacie, ve vašem případě párová akrobacie, v inscenaci Campana?
T: V první řadě je to cirkusová disciplína, kterou společně s Bonaventurem společně ovládáme. Věnujeme se ji už víc než dvacet let profesionálně a je to způsob našeho fyzického vyjádření. Tvoří integrální součást našich těl a v obecné rovině i našich životů. Tudíž akrobacie bude vždy přítomna v našich inscenacích jako jeden z vyjadřovacích prostředků, který vchází do dialogu s výtvarnými a hudebními prvky.
Čtěte takéDo temnoty Kafkova Procesu se ponoří tanečníci baletu Národního divadla
Vrátím-li se k tomu, co říkal Bonaventure Gacon o výtvarné složce inscenace a objektech přítomných v prostoru, kupříkladu velkému zvonu, připomíná mi to ideu divadla objektů. Řekla byste, že i tyto výtvarné prvky přítomné v manéži ovlivňují váš pohybový slovník?
T: Ano, bez toho by nešlo v prostoru existovat. Musíme je brát v potaz. Samozřejmě že způsob provedení jednotlivých akrobatických figur má své zákonnosti, které nelze obejít. Zároveň ale musíme najít způsob, jak navázat vztah s dalšími objekty, se kterými musíme v prostoru koexistovat.
Cirkusu a akrobacii se věnujete řadu let. Mění se váš vztah k tomuto druhu cirkusového umění v čase?
BG: Jelikož je nám oběma už přes čtyřicet, je přirozené, že se to odrazí i ve způsobu provedení dané disciplíny. Na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit, že nad vší silou a dokonalou fyzickou dovedností je ještě něco víc, a to je důvěra dvou lidí, kteří nejen že dokážou něco fyzicky výjimečného, ale že dokáží vytvořit unikání vztah založený právě na důvěře. A to musí být z jejich tělesného výrazu patrné.
Artistika je jen součást většího celku a tak to také vnímáme. Ten celek, to je cirkus, ve kterém se nám daří překroutit skutečnost. Vytváříme paralelní svět, ve kterém se diváci fyzicky i mentálně dokáží napojit na umělce. Tomu pomáhá i prostor, což není obyčejná kamenná budova, ale stavba překrytá plachtami. Všichni jsou usazení v kruhu, tedy všichni se navzájem neustále pozorují.
Tudíž i samotné šapito je součástí inscenace, jakožto jedna ze složek, která utváří celkový dojem.
BG: Je to dáno tím, že my jsme ti, kdo si ho sami postaví. Je to, jako byste si postavila vlastní divadlo. Šapitó je důležité také proto, že uvnitř lidé sedí v kruhu. Tím pádem vzniká určitá magická atmosféra mezi námi umělci a diváky, i mezi diváky samotnými. Jsou to lidé nejrůznějších profesí, povah a věku. Nejen, že tento kruhový prostor všechny spojuje, ale také stírá rozdíly mezi námi. A co se týče obrovského zvonu, který se v přestaveních Campany rozeznívá, vnímáme ho jako bijící srdce uprostřed tohoto společenství lidí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
