Cihly moderní a postmoderní dramatiky
Knihy vydávané Divadelním ústavem se podobají cihlám - svými rozměry, objemností a téměř i váhou. Bude to nejspíš náhoda, ale můžeme je vnímat jako symbol. Protože to, co zatím obsáhly, jsou významná, fundamentální díla moderní světové dramatiky 20. století. Taková, bez nichž se divadelníci stavějící dramaturgické plány svých činoherních domů stěží mohou obejít. Platí to i o dvou nejnovějších titulech edice - Hry Ödöna von Horvátha a Hry Toma Stopparda.
Z osmnácti opusů, které první z jmenovaných dramatiků napsal, bylo do souboru redaktorkou Marií Reslovou vybráno deset: kromě nejznámějších a u nás nejčastěji (už patnáctkrát) inscenovaných Povídek z Vídeňského lesa zde najdeme jak další - českými divadly už alespoň jednou uvedená - díla z třicátých let (Benátská noc, Kazimír a Karolína, Víra, naděje, láska, Neznámá ze Seiny, Figarův rozvod, Don Juan se vrací z války, Soudný den), tak i dvě u nás zatím nenastudované hry z let dvacátých (Na krásné vyhlídce, Sládek, voják černé armády).
Ödön von Horváth (1901-1938) byl typický Středoevropan nejen svým původem (po předcích byl Maďarem, Chorvatem, Němcem i Čechem), svými bydlišti (postupně žil v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Mnichově, Vídni a Berlíně) a osudem (na německých scénách byly jeho hry po nástupu nacismu zakázány, jeho knihy páleny a on zemřel v emigraci), ale také laděním tvorby. Hrdinové jeho her jsou prostí lidé toužící po šťastném životě, lásce a materiálním dostatku, kteří se střetávají s osudovými společenskými silami - poválečnými traumaty, inflací, hospodářskou krizí i politickým směřováním k totalitě. Horváth nepatří k moderně proto, že by usiloval o formální výboje či tvárné experimenty. Jeho hrám je však vlastní relativismus, ztráta jistoty, stálá životní frustrace.
Přidáme-li k těmto rysům jistou odlehčující hravost a smysl pro absurditu, ocitáme se již na půdě postmoderny. Jedním z jejich vůdčích reprezentantů je anglický dramatik a prozaik českého původu Tom Stoppard (nar. 1937). Průřez jeho dramatickou tvorbou od let šedesátých až k přelomu století, redigovaný Jitkou Sloupovou a Kamilou Černou, přináší jeho čtyři nejvýznamnější hry (Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Pravý inspektor Hound, Travestie, Arkádie) a tři aktovky (Dogův Hamlet, Krhútův Macbeth, To pravé). "Ve Stoppardových hrách," píše v závěrečné studii Jim Hunter, "zpravidla najdeme tři konkrétní prvky: dokonalý jazyk, absurdní, leč důmyslné divadelní zápletky a intelektuální rámec, který není předmětem výsměchu, byť všechno ostatní je."
I když Stopparda, kolegu a přítele Václava Havla, baví víc realitu stylizovaně reprezentovat než ji napodobovat a klíčem k její scénické transformaci se mu stává tu filozofie Ludwiga Wittgensteina, onde teorie chaosu, základní motivy jeho her jsou často inspirovány skutečnými jevy či událostmi. Jako například v aktovce Krhútův Macbeth, která zachycuje naše bytové divadlo za normalizace i estébácké aktivity okolo něj. Díky své rafinované struktuře a brilantním dialogům jsou tato dramata lahůdkou již při pouhé četbě.
Ostatně z dvojjediné role diváka i režiséra vlastní imaginace se může čtenář těšit nad oběma připomenutými knihami. Každá z těch dvou cihliček vydá za celé divadlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
