Chvála kaváren

27. září 2006

Otevřít si v lidové hospodě knížku bývá dodnes riskantní. Za mladých let jsem kvůli tomu dokonce párkrát utíkal před štamgasty. Pro většinu z nich je čtenář u vedlejšího stolu cizorodým tělesem, jež nemile narušuje souznění nad pivem. Menšina v něm zase spatřuje kořist. Kolikrát si ke mně někdo přisedl, jen co jsem otevřel knihu, aby ji zaklapl a začal se svěřovat s vlastní historií, z níž by prý pořádný spisovatel udělal senzační román.

I proto pokládám za jednu z nejpříjemnějších vymožeností nové doby literární kavárny, v nichž se dá číst celkem poklidně, i když je v některých dost šero a z cédéček tam skučí divná muzika. Oceňuji obzvlášť kavárny, které jsou spojeny s knihkupectvím. K četbě se tam sice většinou ani nedostanu, ale vím, že mi v ní nic nebrání. Z dlouhých řad knižních hřbetů navíc literatura přímo sálá. Když si při rozprávění s kolegy občas nemůžu vzpomenout na nějaké jméno nebo fakt, stačí se porozhlédnout po regálech, kde nechybí slovníky, encyklopedie, atlasy či monografie s obsáhlými rejstříky. Často také saháme do stojánku s turistickými mapami, neboť vyprávěné historky si žádají lokálního upřesnění.

Občas si přitom vzpomenu na sousedy z vesnice, kde žiju. Co je znám, dovedou se v hospodě celé hodiny vášnivě přít na rozmanitá témata. Je Broumov větší než Horažďovice? Kolik je v českých zákonech paragrafů? Chodil Jan Neruda na fotbal? "Tohle přece musíš vědět, redaktore," volají na mne, když se stavím ve výčepu při procházce se psem. Chtějí, abych je rozsoudil, ale já správnou odpověď jen tak z hlavy neznám. Tím je pochopitelně nezklamu, ale potěším, neboť zajímavý problém zůstává slibně otevřen.

Když pozoruji, s jakou chutí se dohadují, kladu si otázku, zda nás dostupnost informací vlastně neochuzuje.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio