Chtěl jsem ukázat mladým, v čem jsme žili, říká Cezary Łazarewicz, autor knižní předlohy filmu Nezanechat stopy

„Děti se mě ptaly, jaké to bylo v komunismu. Co jsem jim měl říct? Že nebylo maso, mléko, nebyl cukr… to by bylo banální. Rozhodl jsem se, že napíšu knihu a v ní příběh, který bude vyprávět o tehdejší atmosféře,“ vrací se Łazarewicz ke chvílím, které ho přivedly k práci na knize. Jak doplňuje, spoustu toho už za léta zapomněl. Během psaní si připomínal bezmoc lidí, vzpomínal na strach z represí státních orgánů a především tajné policie. Právě její metody chtěl ve svém díle zachytit co nejpřesněji. „Moje kniha není pouhá prezentace sebraných faktů. Jsou v ní emoce, které mladým lidem přibližují tehdejší dobu – to, co už naštěstí neznají,“ vysvětluje. 

Tvůrcům filmu dal svoji knihu k dispozici a předal jim i různé materiály, se kterými pracoval. Vzájemnou spolupráci si velmi pochvaluje: „V jakékoliv fázi tvorby scénáře jsem mohl mít připomínky, ale v zásadě jsem žádné neměl. Věděl jsem, že režisér Matuszyński chce natočit nejlepší film, jaký může, i když se narodil až rok po událostech, o kterých točil,“ dodává. Hotový film ho uchvátil. A dodnes ho překvapuje i zájem z ciziny. „Chtěl jsem přinést zprávu o polské historii a využívám k tomu množství domácích odkazů. Vidím ale, že si tenhle film najdou diváci i v zahraničí, sedí dvě hodiny a čtyřicet minut v kině, a nakonec volají bravo! Nacházejí v něm totiž věci, které se dotýkají i jejich zemí, a to je vzrušuje,“ říká Cezary Łazarewicz s neskrývanou radostí. 

Polský film Nezanechat stopy (režie: Jan P. Matuszyński)|foto:Aerofilms

Příběh filmu stojí na snaze polských komunistických složek umlčet nepohodlného svědka brutální vraždy mladého člověka na policejní služebně. Ten je totiž rozhodnutý u soudu vypovědět pravdu, což se mu snaží policie a další orgány moci překazit. I tahle postava má reálný předobraz. Kamarád zavražděného studenta Jurek žije, ale s autorem knihy se nesetkal. „Je zlomeným člověkem. V roce 1983 proti němu byla celá země, všechny složky moci, tisk, televize, na jeho rodině pracovalo přes tři sta estébáků! To se na něm muselo podepsat. Setkal jsem ale s jeho manželkou a otcem,“ osvětluje Cezary Łazarewicz své další zdroje.