Chtěl jsem psát jako realista z 19. století. Polský spisovatel Jacek Dukaj prozrazuje inspirační zdroje i východiska knihy LED

Je považován za jednoho z nejzajímavějších polských spisovatelů a je držitelem mnoha ocenění. Česky ovšem od Jacka Dukaje vyšla jediná, tisícistránková kniha Led, jejíž náročný převod do češtiny vysloužil překladatelům Michaelovi Alexovi a Michale Benešové cenu Magnesia Litera. Jak autor svůj rozsáhlý text komponoval a nakolik je jeho kniha filozofická a kterými autory se ve své tvorbě inspiroval? Jakou roli v něm hraje Nikola Tesla a v čem spočívá satirický a ironický podtón textu? O tom si s polským spisovatelem Jackem Dukajem povídala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.

Při čtení vašeho románu čtenáři přijde na mysl třeba Stnislav Lem, Alfred Döblin nebo i Robert Musil či Neal Stephenson. Jsou pro vás tyhle afinity smysluplné? Jaké jsou vaše inspirační zdroje?

Vědomě jsem navazoval především na ruské romány 19. století – tedy na Dostojevského, Tolstého. Bylo by možné navazovat i na spoustu dalších autorů ‒ třeba vy jste na základě vlastního čtení asociovala i jména, která mě trochu zaskočila. V případě Stanislava Lema to bude možná důsledek toho, že je kniha vnímaná jako fantastika a navíc je Lem stejně jako já polský autor. Ale nebráním se tomu, že jsem Lemem patrně „nakažen“, protože jsem ho v mládí hodně četl a v důsledku toho se mi možná nějak naformátoval mozek. U Neala Stephensona je tam nějaké návaznosti asi budou, protože i já sám jsem se snažil západním čtenářům svůj román přiblížit paralelou k jeho Baroknímu cyklu. U Roberta Musila musím říct, že jsem ho neměl přímo v hlavě, ale mohl se tam objevit nějakým nepřímým způsobem.

Kniha Jacka Dukaje: Led|foto:Nakladatelství Host

Kdybych měl přiznat své inspirace, byly by to dialogy Dostojevského a pak v té části, která se odehrává na Transsibiřské magistrále, určitě Vražda v Orient expresu Agáty Christie. Tam, kde se zabývám historicko-filosofickými otázkami, zda člověk může nějak měnit historii, tam je to Herman Hesse a Hra se skleněnými perlami nebo Kouzelný vrch od Thomase Manna. Ale to jsou ty vědomé vlivy, u těch nevědomých to těžko mohu sám říct. Zároveň to ani nemusí znamenat, že jsem přečetl všechny ty knihy, které tam někteří čtenáři uvidí – protože i když jsem ty knihy nečetl, tak vliv skrze kulturu může i tak fungovat a může se tam nějaká narážka objevit.