Chtěl jsem otci říct, jak moc ho nenávidím, svěřuje se dánský režisér Henrik Ruben Genz

film Tak pravil bůh
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy film Tak pravil bůh

Do českých kin 1. února 2018 vstupuje nový snímek dánského režiséra Henrika Rubena Genze Tak pravil Bůh. Režisér nevšední tragikomedii o podivné lásce, odpuštění a polévce ze šnapsu osobně uvede v rámci festivalu Scandi, který se představuje současnou severskou kinematografii.

Filmoví nadšenci jméno režiséra Henrika Rubena Genze velmi dobře znají. Za film Bratře, můj bratře byl Genz v roce 1998 nominován na Oskara a přinesl mu i ocenění z festivalu Berlinale. Další jeho snímky Číňan a Ukrutně šťastni získaly ceny i na Mezinárodním festivalu v Karlových Varech. Genzův nový film Tak pravil Bůh, který se doposud kromě Dánska představil v Londýně, je inspirovaný autobiografií Word Of God dánského dramatika Jense Blendstrupa.

Blendstrupův příběh je zasazen do druhé poloviny 80. let – do doby, kdy explodoval Černobyl. Vypráví historii dysfunkční rodiny, v jejímž centru se nachází sebestředný otec Uffe, psychiatr s prapodivnými zálibami, který se doma cítí být bohem a jemuž jeho synové jinak ani neříkají. Bůh se ocitá v krizové životní situaci a s ním je v krizi i celá jeho rodina. Zatímco knižní předloha zachycuje zhruba dvacet let, Genz příběh zhustil do období přibližně jednoho roku. „Film je velmi věrný knižní předloze, během dramatizace ale musíte leccos změnit. Někdy zpětně pak už nedokážu rozlišit, co bylo v předloze a co jsem si domyslel,” říká Genz.

Chtěl jsem říct otci, jak ho nenávidím, jak strašně moc mně, sourozencům i mamince ublížil

Henrik Ruben Genz

Natočit příběh boha Uffeho byl pro Genze způsob, jak se vypořádat s vlastním těžkým vztahem k otci. Až když narazil na Blendstrupovu knihu, jejíž četba u něj vyvolala až téměř fyzickou nevolnost, a pochopil jí, našel způsob, jak s vlastním otcem vyrovnat. „Vyrůstal jsem v šílené rodině, náš otec byl patriarcha posedlý vlastními démony. Když jsem se z toho dřív pokoušel vypsat, vždycky se ve mně vzedmula velká vlna agrese. Potřeboval jsem ten příběh vyprávět, potřeboval jsem si sám ujasnit, jaký ten život byl. Jako autor a režisér vždy toužíte vyprávět svůj vlastní příběh. A v knize je podobný příběh. Autor však prostřednictvím knihy svého otce přijal, vyrovnal se s ním. Tou knihou mu vzkazuje, že přes všechno, co se stalo, byl otec nejdůležitější osobou jeho dětství. Tu situaci úplně obrátil, našel tím klíč, jak se postavit ke svému životu,” svěřuje se režisér.

Bez humoru by se život nedal snést

Nerad ruším, ale co to je za žánr?

02862717.jpeg

Henrik Ruben Genz patří k nejlepším dánským mainstreamovým režisérům, herec Nicolas Bro si svou úctyhodnou tělesnou konstitucí zjednává respekt krom severských filmů a seriálů už i na mezinárodním poli a dánská kinematografie patří mezi tuzemským publikem k uznávaným a oblíbeným značkám. Idylická kombinace. Skoro nerad ji ruším.

Pro Genze je typické šetřit slovy i obrazovým materiálem. Jeho vyprávěcí styl je velmi minimalistický a precizní. „Eliminuji každé slovo, které není nezbytné. Vyškrtám vše, co by mohlo být ve scénáři navíc a co už divák mohl nějak pochopit. Co se týká psaní, jsem velmi minimalistický. A to se týká i obrazové stránky. Vše, co je v mých filmech, má svůj význam. Každé slovo je strategie,” popisuje svůj způsob práce.

Pro Genze je zásadním klíčem nejen v jeho filmech, ale i v životě humor. „Příběhy jsou často tragické samy o sobě a smutné jako život sám. Ale když to vše berete s humorem, tak vám to jednak pomůže přežít a také vám to pomůže smířit se. Mé filmy nesou často těžká existenciální témata a bez humoru by bylo těžké je snést, otevřít se jim a nazírat život.”

Dokud žádné ocenění nemáte, říkáte si, že je vám to úplně volné, ale pak ...

„Sošky, co jsem dostal, mám doma vystavené na viditelném místě a jsem na ně pyšný. Zároveň, jak jsem už nějaké ty ceny dostal, už se tolik nenervuju. Když točím nový film, už se tolik nestresuju tím, jestli vyhraje nějakou cenu. Nebojím se tolik neúspěchu,” říká Genz. Jeho díla už v minulosti získala několik prestižním filmových cen a nominací. S humorem také dodává, že si někdy vlastně přeje, aby žádné ceny nedostával, protože pak musí cestovat. Cestuje přitom velmi nerad, protože se bojí létat. Současná cesta do České republiky je jeho asi již dvacátou v pořadí. Poprvé zde byl zhruba před deseti lety. Jeho nový film Tak pravil Bůh má u nás svou druhou zahraniční zastávku a poté ho čeká ho cesta do Spojených států, kde byl zakoupen do distribuce artových kin.

Celý záznam pořadu včetně dalších hostů a hudby podle výběru Václava Havelky si můžete poslechnout zde: