Christian Spuck: Nebaví mě vytvářet balety, které jsou jen krásné

Z baletu Leonce a Lena: Nikola Márová
Z baletu Leonce a Lena: Nikola Márová

Jako dva mladé lidi trpící nudou a nečinností vnímá hlavní postavy hry Leonce a Lena německý choreograf Christian Spuck. Podle veselohry Georga Büchnera z roku 1836 vytvořil stejnojmenný balet poprvé uvedený v Aalto Ballett Theater v Essenu v roce 2008. Nyní titul uvádí i balet Národního divadla Praha.

 

Inscenace byla uvedena také na prestižních světových scénách, jako je Grands Ballets Canadiens v Montréalu, Stuttgarter Ballett nebo Zürich Ballett.

Z baletu Leonce a Lena: Alexandre Katsapov a soubor Baletu Národního divadla

Jak vnímat hrdiny Leonce a Lenu v 21. století?

Leonce a Lena jsou dva mladí lidé, kteří neví, co se životem. Jsou melancholičtí a trpí nudou. Určitým způsobem jsou posedlí sami sebou, což s sebou přináší frustraci. O druhé se nestarají, protože to ani neumí. Tato dvojice nemá nijak velkou ambici, kupříkladu hledat smysl života. V podstatě ani jeden z nich nemá sílu svou situaci změnit. Leonce, zasněně melancholický korunní princ království Poppo, a Lena, princezna z království Pipi, se vzbouří proti rozhodnutí svých královských otců a nezávisle na tom druhém utečou do Itálie, kde se nepoznáni tím druhým do sebe zamilují. Zdánlivě povrchní romantická komedie je vlastně satirou kritizující poměry v německých státečcích v 19. století.

Z baletu Leonce a Lena: Patrik Holeček

Souvislosti nacházím i s dneškem. Mám pocit, že politici s vůdčími tendencemi ztrácí kontakt s obyčejnými lidmi. Jsou lapeni ve své marnivosti a chamtivosti. Už nejsou schopni rozeznat, co lidé chtějí nebo co skutečně potřebují.

Jakým způsobem jste převáděl příběh napsaný ve hře do baletního libreta?

Je to komplexní práce, která vychází také z toho, že v baletu se nemluví. Což může být ve vztahu k dílu Georga Büchnera trochu komplikované. Byl to on, který v Německu změnil přístup k literatuře. Vnesl do ní jiný typ jazyka, mnohem přirozenějšího, takového, kterým mluvili obyčejní lidé ve svém každodenním životě. Náhradou za slova je pro mě v baletu hudba. Vše tedy záviselo na správném hudebním výběru. A stejně tak i gesta a taneční kroky musí vycházet ze smyslu Büchnerova jazyka.

Pro balet Leonce a Lena jste vybral hudbu Schnittkeho, Zimmermanna i Strausse a mnoha dalších skladatelů. V čem cítíte spojení mezi jejich hudbou, dílem Georga Büchnera a vaším choreografickým jazykem?

V první řadě, jak už jsem poznamenal na začátku, je Leonce a Lena dílem o šílené nudě a utápění se v melancholii. Ten příběh je tímto zatěžkaný, a proto jsem musel pomalé tempo narušit nějakým kontrapunktem, aby se diváci neunudili k smrti. Cílem tedy bylo najít hudbu, která je dynamická a která svou povahou bude kontrastovat situacím na jevišti. Proto jsem sáhl kupříkladu po valčících Johanna Strausse. Hudba je skutečně živá. A řekl bych, že tento kontrast můžou diváci vnímat jako zábavný.

Z baletu Leonce a Lena: Alina Nanu

Jak v případě baletu Leonce a Lena pracujete s herectvím a jak vůbec vnímáte herectví v kontextu baletního díla?

Podle mě musí jednání každého, kdo vystupuje na scéně – ať už je to zpěvák, herec nebo tanečník – dávat smysl. Každá situace musí být motivována a opodstatněna. Nebaví mě vytvářet balety, které jsou jen krásné. Krása pro krásu, to není můj styl. S tím se v tomto oboru setkávám často. Proto vždy před zkouškou vysvětluji tanečníkům, že nepřipravujeme balet, ale chystáme inscenaci, ve které se nemluví. Našim jazykem je jazyk těla a choreografie. Pro pražské uvedení jsem musel choreografii upravit, protože scéna Stavovského divadla je o něco menší, než by bylo pro balet Leonce a Lena potřeba. Na druhou stranu se v příběhu mluví o dvou malinkých královstvích, kterými jsou Poppo a Pipi, tudíž ta sevřenost prostoru nakonec odpovídá obsahu díla.

Z baletu Leonce a Lena: soubor Baletu Národního divadla

Georg Büchner používá ve hře různé citáty, například z her Williama Shakespeara. Přibližujete se ve vaší choreografii v tomto směru Büchnerově veselohře?

Ano, je to tak. Technika citací z děl jiných autorů mě zaujala. Proto jsem se i já tímto inspiroval a rozhodl se, že budu citovat z baletů jiných choreografů. Tedy jsem si vypůjčil citace z baletů Johna Cranka, sáhl jsem rovněž po choreografických prvcích z Petipových nebo Balanchinových baletů. Tímto způsobem jsem v podstatě navázal na styl Georga Büchnera.