Chilská architektura neexistuje, říká Smiljan Radić. Pro Boskovice navrhl Noemovu archu
Boskovice na jižní Moravě mohou být první místem v Česku, na kterém se objeví architektura chilského architekta Smiljana Radiće. Světově uznávaný architekt navrhl pro proluku v bývalém židovském ghettu multifunkční budovu inspirovanou Noemovou archou.
Mezi nejznámější stavby tohoto architekta patří letní pavilon pro londýnskou Serpentine Gallery z roku 2014, telekomunikační věž v Santiagu de Chile, budova regionálního divadla v chilském městě Concepción nebo autobusová zastávka v rakouském Krumbachu. Smiljan Radić patří k nejvýznamnějším osobnostem chilské architektury, která v posledních letech zaznamenala velký boom. Před nedávnou prezentací projektu v Boskovicích přednášel v Centru architektury s městského plánování v Praze. A Mozaika vám s ním přináší rozhovor.
Jako architekt máte blízko k umění a sochařství. Na řadě projektů jste spolupracoval se svou partnerkou Marcelou Correou. Nakolik umění ovlivňuje vaši architektonickou tvorbu?
Víte, to všechno kde a jak žijete, kam cestujete, jaké máte přátele a s kým spolupracujete, je součást vás samotných. Je to váš kontext. A umění je nedílnou součástí toho mého. Pracuji s umělci, také jsem s nimi studoval. Takže na to asi neumím odpovědět, nijak o tom nepřemýšlím, umění je zkrátka zcela přirozená součást mé architektonické tvorby.
Chile nemá hlubokou architektonickou tradici, přitom v posledních letech jsou chilští architekti stále úspěšnější a světově známější. Například v roce 2016 získal prestižní Pritzkerovu cenu chilský architekt Alejandro Aravena. Jaká je současná chilská architektonická scéna?
V první řadě je třeba říct, že neexistuje chilská architektura. Nejde o žádné hnutí. Máme celou řadu architektů, kteří dělají skvělé, ale velmi rozdílné věci. Abychom pochopili situaci v Chile, je třeba si uvědomit, že za zády nemáme žádnou tradici a naučené způsoby. Každý z nás dělá věci jinak, což je skvělé a dává nám to různé možnosti. Jsme svobodní, nemusíme respektovat historii a můžeme čerpat inspiraci takřka odkudkoli. Když jsem přijel do Česka, říkal jsem si, že musí být těžké být tu architektem. Protože vaše historie je pro vás určující a do určité míry svazující. Za každou budovou je příběh a historický kontext.
Do jihomoravských Boskovic vás pozval městský architekt Zdeněk Fránek, abyste navrhl novou podobu proluky U Koupadel v bývalém židovském ghettu. Z čeho vás projekt vychází a jak odkazuje k místnímu kontextu?
Chtěl bych zachovat dojem otevřeného místa, určité nedokončenosti. Budova odkazuje k Noemově arše a k jistému pocitu strohosti a klidu, který jsem objevil na černo-bílých historických fotografiích tohoto místa Měkký dřevěný interiér by měl kontrastovat s exteriérem z betonu a aluminia. Budovu jsem chtěl ukotvit mezi starou zástavbou města, tak aby nenarušila architektonický ráz. V podzemí je parkoviště, přízemí by mělo být veřejným prostorem, v prvním patře jsem navrhl byty a zázemí pro skauty a na střeše park. Chci, aby šlo o klidné a čisté místo, krásný veřejný prostor. Nejde mi o to, aby si lidé řekli, hele to je Radič.
Jeho studie má ve městě své příznivce i odpůrce. Vedení města by o realizaci Radičova projektu v budoucnu stálo, nicméně v tuto chvíli to není jeho priorita. Smiljana Radiče do Boskovic pozval městský architekt Zdeněk Fránek, který se s ním zná řadu let a říká: „Pokud by se to ale povedlo, byla by to stavba světového charakteru, která nemá obdoby. Radičovy stavby fungují jako magnet, do Boskovic by to přilákalo spoustu lidí."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
