Chci studenty pro animaci zapálit tak, aby hořeli štěstím, že ji dělají, říká filmařka Michaela Pavlátová

22. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michaela Pavlátová

Animované Řeči, řeči, řeči, Repete, Tramvaj. Ale taky hrané Nevěrné hry nebo Děti noci a navrch role taxikářky v Knoflíkářích. To všechno je práce animátorky, režisérky a vedoucí Katedry animace pražské FAMU Michaely Pavlátové. S Ondřejem Cihlářem mluvila ve Vizitce o novém ceněném filmu Moje slunce Mad i o tom, podle čeho si vybírá své studenty.

Před devíti lety získala animátorka a režisérka Michaela Pavlátová na „animátorské olympiádě“, festivalu ve francouzském městě Annecy, cenu za nejlepší krátkometrážní film Tramvaj. Letos tu uspěla podruhé, tentokrát s osmdesátiminutovým filmem Moje slunce Mad. Příběh o věcech, které se stanou, když Evropanka následuje lásku do Afghánistánu, vznikal pět let. Doba se jí ovšem pokrátila o vznik scénáře, film se totiž zrodil podle novely Petry Procházkové Frišta. I o práci s touto předlohou mluvila ve Vizitce detailně.

„Moje slunce Mad příběhem české dívky Heleny alias Herry, která opouští Prahu, aby se v Kábulu z lásky vdala za svého spolužáka Nazira. Kromě vidiny láskyplné budoucnosti v početné rodině Herru z Čech táhne i touha po nových zážitcích v exotickém prostřed

Pro téma svého celovečerního animáku Pavlátová zcela záměrně sáhla mimo obvyklé látky s animací spjaté. „Nechtěla jsem nic fantaskního. Chtěla jsem scénář, podle kterého by mohl vzniknout i hraný film. V animovaném filmu často vidíte zjednodušení postav. I my jsme hodně zjednodušovali, ale v chování figur je cítit rozpor,“ konstatuje. Potvrdil jí to i jeden ze členů jury francouzské soutěže, porota prý u Pavlátové ocenila filmovou mnohovrstevnatost a nejednoznačnost postav. Tedy momenty, které byly pro autorku velmi důležité.

Trvalo to 28 let, než se český film dostal do hlavní soutěže na největším a nejprestižnějším festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy. Stal se jím Moje slunce Mad od Michaely Pavlátové

Snímek Moje slunce Mad otevírá téma touhy o propojení západní civilizace s východní kulturou. „Mapováním“ závažného tématu navazuje na průkopníka v tomto oboru, dokumentární Valčík s Bašírem, jenž byl jako první animák zařazený do soutěže na festivalu v Cannes. Síla takového filmu je podle Pavlátové ve schopnosti ukazovat tabuizovanou realitu zprostředkovaně, s odstupem, a dát divákovi šanci nahlédnout závažnou látku přívětivějším způsobem. „Petra Procházková říkala, že kdybychom podle její knihy udělali hraný film, některé postavy včetně té hlavní, Mada, byly moc drsné a divák by se s nimi jen těžko ztotožňoval.“ 

Záleží na tom, s kým soutěžíte

Osobní témata ve svých filmech zpracovávají i studenti a studentky Michaely Pavlátové na Katedře animované tvorby FAMU. Ta v posledních letech sklízí obrovské úspěchy: Dcera Darii Kascheevy dostala studentského Oscara, na festivalu v Cannes se letos promítaly Rudé boty Anny Podskalské, absolventský snímek Diana Cam Van Nguyen Milý tati měl projekci na festivalu v Locarnu, úspěchy sklízely i Plody mraků Kateřiny Karhánkové. „Jsme v animaci dobří, ale to jsme byli i před tím,“ konstatuje Michaela Pavlátová. „Leccos je taky šťastná shoda okolností. Vždy záleží na tom, s kým soutěžíte. Například v době, kdy vítězila Dcera, vznikl u nás na FAMU další skvělý film Sh_t Happens. Kdyby soutěžil jiný rok, možná taky vyhrál,“ poukazuje Pavlátová na počin Davida Štumpfa a Michaely Mihályové.

Čtěte také

Každý úspěch se počítá. „Organizátoři festivalů zpozorní, o filmu se více ví, častěji je nasazovaný do kin, což je zase motivace pro studenty, aby se k nám hlásili.“ K dobrým podmínkám pro studenty a studentky animace na FAMU se katedra podle Michaely Pavlátové prokousávala dlouho. „Já do role vedoucí katedry přišla s jednoduchým cílem: zapálit studenty pro animaci tak, že budou hořet celý život štěstím, že jsou animátoři. Je to nádherná profese, chtěla bych, aby se na ní stali závislí, aby je bavila, aby makali.“

Spustit audio