Chci kázat tak, aby se mladí lidé nedívali na hodinky, říká salesiánský kněz a spisovatel Zdeněk Jančařík

16. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zdeněk Jančařík, kněz, šéfredaktor nakladatelství Portál, překladatel, píše pro Katolický týdeník Perspektivy

„Dělali si z toho tak trochu učňák, práskali dveřmi, po ostatních bohoslovcích házeli pytlíky s vodou. Ale ta jejich spiritualita mi přišla životodárná,“ vzpomíná kněz Zdeněk Jančařík na dobu, kdy se rozhodl, že svůj život zasvětí práci pro římskokatolický řád salesiánů. I to bylo téma Vizitky, do které ho pozvala Markéta Kaňková.

Nadcházející svátky stráví katolický kněz, salesián a s spisovatel Zdeněk Jančařík podle situace buď v kostele, anebo on-line. Od roku 2015 se totiž v salesiánské komunitě v Brně – Žabovřeskách věnuje práci s mladými lidmi. A v těchto dnech se tam k bohoslužbám virtuálně připojuje prý až dva a půl tisíce lidí.

Zdeněk Jančařík během mše svaté na jachtě u mysu Horn

„My býváme hodně on-line. Máme tu mediální centrum, vymysleli jsme aktivity pro mládež, pro rodiny, každý večer vysíláme růženec, adoraci, modlitbu pro mladé lidi. Píšu také blog. Zároveň jsme měli i pootevřený kostel, zpovídáme, máme všední bohoslužby,“ popisuje aktuální program své farnosti pojmenované po první hlavě salesiánů Donu Boscovi.

Zpívající Zdeněk Jančařík, po jeho pravici Miloš Doležal

Práce s mladými lidmi je pro stárnoucího muže, jak se s nadsázkou Zdeněk Jančařík označuje, náročná. „Nic vám nedají zadarmo, všechno vám dají sežrat. Je to pro mě velká škola. Kázat chci proto tak, aby se nedívali na hodinky. Rád bych také, aby se lomítka změnila v hvězdičky,“ naráží na on-line komunikační systém, v rámci nějž účastníci setkání naznačují, zda chtějí mluvit, anebo mlčet. Lomítko znamená mlčení, hvězdička touhu hovořit.

Modlil jsem se, když nikdo nebyl doma

Jančaříkova cesta k salesiánům, dynamickému řádu, který se od ostatních odlišuje například právě zájmem o média, započala už v jeho dospívání. V rodině dbající hlavně na formální vzdělání a dobrý příjem se necítil pohodlně, a tak se uchyloval k duchovní literatuře, již měli Jančaříkovi doma díky v minulosti ministrujícímu tatínkovi. „Četl jsem Platona, bibli v kralické verzi, a když nikdo nebyl doma, tajně jsem se modlil. Hledačství sebe sama přešlo v návštěvy kostelů a ke kněžství jsem nakonec dospěl ještě před křtem.“

Slavnostní otevření kaple svatého Václava v Brně Žabovřeskách v roce 2018. Zdeněk Jančařík druhý zleva

Když rodičům oznámil, že se chce věnovat bohoslovectví, nesetkal se s pochopením: maminka ho prý Biblí praštila po hlavě. Jančařík proto odešel do Prahy, kde pracoval v Koh-i-nooru, četl samizdatovou literaturu a na kněžství se chystal po svém. Salesiánem se stal v roce 1991. „Byla to zvláštní řehole, chovali se jinak než všichni ostatní bohoslovci,“ vzpomíná Jančařík na roky v semináři.

Čtěte také

„Dělali si z toho tak trochu učňák, práskali dveřmi, po ostatních bohoslovcích házeli pytlíky s vodou. Ale ta jejich spiritualita mi přišla životodárná. Já potřeboval kolem sebe komunitu, nechtěl jsem žít sám na faře, a oni si mě přitáhli právě přes ta média,“ vzpomíná. Tehdy se díky salesiánovi a politickému vězni Ladislavu Vikovi dostal do kabiny, kde se dabovaly filmy, a „z voleje“ prý jeden německý také namluvil.

Ve Vizitce Zdeněk Jančařík hovořil i o svém téměř desetiletém angažmá ve vedení nakladatelství Portál (zavzpomínal například na knihy o kapele U2, fotbalistovi Pavlu Nedvědovi anebo na Červenou knihu Carla Gustava Junga), o tajemství Turínského plátna a detailně také o své prozatím poslední knize Ty jsi kněz navěky. V ní rozmlouval s Ludmilou Javorovou, která je jedinou ženou vysvěcenou v české katolické církvi na kněze.

Ludmila Javorová a Zdeněk Jančařík

Spustit audio