Chci bavit, ne provokovat. Ze starých lidí nebo nemocných dětí bych si legraci neudělal, říká kreslíř Štěpán Mareš
Osmadvacet let strávil s postavičkou Zeleného Raoula, svérázného komentátora politického dění v České republice. Štěpán Mareš měl v časopisu Reflex původně kresbami doprovázet kulturní aktuality, nakonec se ale z Raula stala satirická komiksová legenda. Proč nerad karikuje ženy a jak jej ovlivnily komiksy Káji Saudka? I o tom mluvil pan Mareš ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.
Začátek osmdesátých let, Okříšky u Třebíče, půda. Malý Štěpán Mareš na ní nachází časopis Mladý svět s obrázky od Káji Saudka a bez váhání se rozhoduje, že i on se jednou stane komiksovým kreslířem. Dělal pro to, co mohl. Hlásil se do výtvarných soutěží, okukoval, co a jak kreslí jeho rodiče a bratr, v Sedmičce pionýrů hltal – než ho režim zakázal – Asterixe od Francouze Alberta Uderza. „Babička byla sudetská Němka, příbuzní bydleli v západním Německu. Měl jsem to štěstí, že mi občas poslali komiksové časopisy,“ vzpomíná Štěpán Mareš na formativní období.
Hlásí se Zelený Raoul
Na přelomu 80. a 90. let začal přispívat do specializovaného komiksového časopisu Kometa a později kreslil také do Nedělního Blesku a deníku Práce. Tam si ho vyhlídl vedoucí kulturní rubriky Reflexu Milan Tesař a do Okříšek mu zavolal s nabídkou spolupráce.
Jak Štěpán Mareš ve Vizitce řekl, na schůzku s Prahou nejprve neměl čas. Nakonec ale do vinohradské kavárny Demínka dorazil. „Milan ode mě tehdy chtěl kresby do kulturní rubriky, které by komentovaly dění minulého týdne. Navrhl jsem, abychom to rozšířili o politiku, a oni souhlasili.“ Tak se zrodil pravděpodobně nejslavnější novodobý komiks, satirický Zelený Raoul. Na stránkách Reflexu vycházel mezi lety 1995 a 2022.
Stripy Zeleného Raula, které krásně ukazují nejen proměny české politické scény, ale také proměny Marešova rukopisu, mohou do září vidět návštěvníci výstavy v pražském Tančícím domě s názvem Zelený Raoul a další výtvarné umění. Kromě známých komiksových okének tu jsou i Marešovy obrazy ovlivněné surreálnou poetikou Salvadora Dalího, kresby žen a automobilů a také původní autorské komiksy, které inspiraci Kájou Saudkem rozhodně nezapírají.
V rozhovoru mluvil o tom, jak se v průběhu let měnila striktnost Zeleného Raoula, jak došlo ke spolupráci s časopisem Charlie Hebdo anebo jak reagoval na výhrůžky zaslané mailem. Jednu dobu jich Štěpán Mareš dostával stovky. Ačkoliv kupříkladu na pronajatý banner parafrázoval kampaň ČSSD a místo portrétu Stanislava Grosse k nápisu „I já to myslím upřímně“ přidal fotku Usámy bin Ládina, nikdy prý nechtěl prvoplánově provokovat. „Lidi jsem chtěl vždycky jenom pobavit. Vždy jsme reagovali na to, co se v politice stalo, a dělali si z toho legraci. Nikdy jsme nikoho nechtěli prvoplánově urazit. Ze starých lidí, nemocných dětí nebo třeba koncentračních táborů bych si nikdy legraci nedělal.“
Související
-
Místo meče hokejka, místo grálu Stanley Cup. Komiks o Jágrovi je rytířská legenda, říká Csicsely
Před spaním se dodnes rád dívá na zápasy NHL. Jako dítě fandil brankáři Dominiku Haškovi, brankářská výstroj byla příliš drahá, a tak Lukáš Csicsely skončil u hokejbalu.
-
Český komiks neustále roste, největší problém je omezená velikost našeho trhu, říká Tomáš Prokůpek
„Česká epika srovnatelná například s ruskými pověstmi se nedochovala. Pro Čechy, kteří jsou skeptičtí vůči velkým příběhům v literatuře i ve filmu, se mi to zdá příznačné.“
-
Markéta Čekanová představuje komiks o čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Markéta Čekanová mluví o rozdílu mezi českým a americkým swingem nebo o tom, proč v Plzni uspořádala výstavu o silných ženách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
