Cesty
Cesty, které nikam nevedou. V životě ani v krajině. A přibývá jich. Například v Plzni ještě nedávno vedla polní cesta od Velkého boleveckého rybníka přes železniční trať do stráně nad ní a přes pole na Severní předměstí na Mikulku, krásná zkratka pro ty, kdo šli třeba do Fakultní nemocnice. Opravdu krásná, protože jak člověk nad tratí vyšplhal do stráně, rozprostřel se mu po levé ruce pohled na Plzeň v mírné mísovité proláklině, vytvořené jako delta soutoku známých řek. Z ní uprostřed ční stéla Bartoloměje, netřeba popisovat.
Cesta je značena na plánu Plzně, ale nedávno zmizela. Zemědělci ji rozorali, jako se slavně rozorávali meze v padesátých letech při kolektivizaci. Proč ji rozorali? - přemýšlím stoje před první brázdou pluhem čerstvě rozbrázděného lánu temně hnědé prsti. Že se nechtělo traktoristovi se jí pořád vyhýbat? Nebo že se majitel polností čerstvě nepohodl s obcí na "služebnosti", která platila po staletí? Pojem "služebnost" značí, že ačkoliv pozemek, po němž cesta vede, není obecní, přesto jeho majitel uznává veřejný zájem na tom, aby se cesta náhle nestala polem nebo aby nebyla zahrazena cedulí Zákaz vstupu, soukromý pozemek. Takových prastarých cest náhle přetržených novým nárokem na soukromí ve volné krajině bohužel přibývá. Anebo prostě, jak zemědělská půda jinde ustupuje novým skladům a velkokapacitním prodejnám s předepsaným počtem parkovacích míst, začíná být o ni nouze a náhle je dobrý každý čtvereční metr? Takže každá další "hyperolympie" kromě toho, co sama zalehne, ukrojí potutelně v krajině ještě i z "protiolympijského"? Své cesty nedáme, dodávám si kuráže, protože brázda je rozmoklá, a jak do ní vlezu, strašně se blátem zhvízdám. Ostatně nejsem první, přede mnou šli už jiní, ale to bylo ještě sucho.
V historii všechny staré cesty, zkratky přes kopce a vrchy byly veřejné, netrouflo si na ně ani panstvo. V dobách předkřesťanských je vytyčovaly menhiry a osamělé stromy, později lidé na tato "boží místa" stavěli svá boží muka a kapličky. Po kolektivizaci v půli minulého století kříže i kapličky začaly mizet a cesty si přivlastnili "jezeďáci". Kde už se do úvozu s velkotraktorem nevešli, vjeli do polí i bez cest. Úvozy zarostlé trním se zúžili na pěšinky, o něž se nikdo nestará. Takže co, nebo kdo dnes vlastně tvoří ten "veřejný zájem", aby cesta nezanikla, aby dál vedla? Výletníci, nebo děti, když si jdou do přírody hrát, kam si už kvůli počítači stejně hrát nechodí? Nově možná ještě cyklisté na horských kolech. Jak velký tedy ten veřejný zájem je? - Přemýšlím hledě na hnědě a leskle překlopenou hlínu, jako by si tu výtvarně nadaný obr jen lehce zkoušel postmoderní zeměřezbu. Jak první sníh pokrývá meze a už bíle lemuje bodláky i starou trávu, v hlíně ještě mokvavě taje. Však ten náš veřejný zájem i přes všechno zdražování benzínu stejně není širší než na jednu brázdu, řekne si nakonec člověk smířlivě, a prostě si jen vykasá nohavice do půli lýtek.
Nakonec jsou i životní cesty, na nichž vám - když nemají vésti nikam - plný kecky nestačí, ale musíte se blátem zhvízdat až po brýle.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
