Cesta Art Izraelian. Oči těch, co odešli. Časosběrný dokument o osudech jedné arménské rodiny

Arménského psychologa Arta Israelijana jsem poprvé potkala před osmnácti lety v Brně.

Zaujalo mě, že sám uprchlík, který emigroval po hrůzném zemětřesení v Jerevanu i s celou svou rodinou, se do uprchlického zařízení v Zastávce u Brna vrací.

Nyní však nikoliv jako čekatel na azyl, ale jako psycholog.
Viděla jsem, jak mu ostatní čekatelé na azyl důvěřují a jak on zůstává naplněn věcným a docela prostým soucitem a klidem.

Nebylo až zas tak překvapivé, že se do Zastávky u Brna vrátil. V Arménii byl pan Israeljan špičkou ve svém oboru - psychologem a terapeutem. Toto povolání chtěl dělat i v jiné zemi.

Zaujala mě tehdy postupně celá jeho rodina.
Krásní, srdeční a vzdělaní lidé a silný příběh existenčního zmaru i naděje.

Z těch několika návštěv ve Slatině u Brna a situací si dosud vybavuji nezvyklou blízkost.
Ne hysterie, ne zoufalství, a přece slzy a smích; dobré jídlo a úzkost, genocida v Turecku a zemětřesení v Jerevanu, ztráta domova a navzdory tomu - veselí.
Asi umění žít pospolu, ne vedle sebe...

A ještě něco: měla jsem tehdy radost z toho, že jsou jiní, že nejsou místňáci a že s nimi do Slatiny u Brna přichází příběh, který je vlastně i velkorysý a prozářený jinými barvami (jako by na nás při večeři tehdy u Israelijanů v malém panelákovém bytě sychravé Slatiny dopadaly paprsky jerevanského slunce).

Ostatně - Art a jeho rodina stále žijí na Moravě. Jen dcera Lilit se přestěhovala do Německa - a její příběh by byl na další radio-dokument.

Ale to by byl už zase docela jiný příběh.

Příjemný poslech