Česko i Portugalsko jsou dva nedokonalé celky, které se snaží chytit ujíždějící vlak, říká autorka knihy Saudade

Portugalsko je podle Žákové země zahalená tajemstvím. Okouzlila ji už v době, kdy ji před několika lety poprvé navštívila. Proto se rozhodla využít možnosti a vyjet tam v rámci studijního programu Erasmus.

Čtěte také

Jsem autorkou ženské literatury, což nepovažuji za něco pejorativního, říká spisovatelka Uljana Donátová

„Ta země mě okouzlila tím, že je vlastně nedokonalá. Přestože se to zdá tak trošku nemožné, často ji srovnávám s naší zemí. Jsme dva nedokonalé celky, které se snaží trošičku chytit nějaký ujíždějící vlak. A pořád máme co dohánět,“ popisuje.

Román Saudade vypráví příběh dívky, která žije v současnosti, ale je zprostředkován pomocí čtyř různých postav.

„Jedním z vypravěčů je čerstvý absolvent vysoké školy Tom, dále je to její babička, která vrací příběh do 40. let, potom je to její kamarádka, která tak nějak žije celý život v jejím stínu. A poslední, nejdůležitější vypravěčkou, je Češka Magdalena, která se ocitá v pro mě pohádkovém Portu, které mě tolik okouzlilo,“ vysvětluje autorka.

Hlavní linie příběhu je fikce

Autobiografické prvky nejsou podle spisovatelky pro linii příběhu podstatné, jde spíš o drobnější příhody, které v Portugalsku zažila.  

Čtěte také

Je to vaše fantazie, vezměte si ze mě, co se vám hodí, tvrdila spisovatelka Bohumila Grögerová

„Neříkám, že všechno musí být pravda. Co se týče psaní, nejvíce mě baví si vymýšlet. Ale pokud se to odehrává na konkrétních místech, je naprosto nenahraditelné si to místo procestovat. Zažít tu atmosféru, potkávat lidi, dívat se kolem sebe. Na Portugalsku mě okouzlil oceán, takové to jeho tajemno, milí lidé, kteří se mi tam vždy snažili pomoct, kteří jsou hrozně pohostinní. Fascinuje mě možnost spojit psaní a cestování. To je to, co mě baví. A to je to, co chci dělat i dále,“ přiznává.

Také její předešlý román, prvotina s názvem Kdo zastaví déšť, se odehrává na místě, kde byla na stáži. „Kypr, který mě také naprosto okouzlil,“ vzpomíná. Jde o příběh britského vojáka a československé emigrantky, kteří se každé léto na ostrově setkávají.

„Milostná část příběhu je fiktivní, ale je zasazená do reálných událostí v kyperské historii. Příběh jsem zasadila především na přelom 60. a 70. let. Popisuju tam i události v roce 1974, kdy došlo k turecké okupaci, sever Kypru je vlastně dodnes okupovaným územím,“ vysvětluje.

Už jako tříletá jsem něco čmárala

Psát prý Helena Žáková začala už v době, kdy to pořádně ještě ani neuměla.

„Jako tříletá nebo čtyřletá holčička jsem něco čmárala na papíry a hrála jsem si, že jsou to knížky. Když jsem se naučila psát, pořád jsem něco psala. Pohádky, ke kterým jsem kreslila obrázky. Tvořila jsem si i vlastní časopisy. A někdy v pubertě jsem si hrdě sedla k počítači a řekla jsem si: Tak toto už jsou opravdu romány,“ směje se.

Čtěte také

Drzá, líná, neschopná? Co všechno musela spisovatelka Límanová prožít, aby našla štěstí

Kromě psaní románů se věnuje také copywritingu, píše vlastní blog. Nejraději prý píše články o slavných a statečných ženách. „Vždy mi byly blízké statečné ženy třeba v rámci druhoválečné historie. To je moje oblíbené téma,“ přiznává blogerka, která se také podílí na programu plzeňských slavností svobody.

„Dříve jsem byla i členkou Klubu vojenské historie. Párkrát jsem si zkusila být i v kempu v rámci slavností svobody v dobové uniformě. Posledních pár se na slavnostech podílím v rámci dobových módních přehlídek,“ popisuje Helena Žáková.

Čím ji zaujalo téma turecké anexe severního Kypru? Komu vděčí za oblibu Rolling Stones? Pracuje teď na další knize? O čem bude? Kdo jsou její oblíbení autoři? Nejen na tyto otázky odpověděla v Hovorech. Ptal se Vladimír Kroc.