Česká filharmonie zveřejnila program nadcházející koncertní sezony

Mozaika vám nyní přináší rozhovor se Semjonem Byčkovem.

Čtěte takéTrpím dějinami stejně jako moje postavy. Jaroslav Rudiš se v novém románu vydává na cestu střední Evropou

Začátek sezony se ponese ve znamení Petra Iljiče Čajovského - už v srpnu bude u firmy Decca vydán box se sedmi kompaktními disky s tak zvaným „Čajkovského projektem“. Je to vaše první velká spolupráce s Českou filharmonií. Jak se v průběhu posledních několika let rozvinul vztah - dnes už vašeho orchestru - k této hudbě?

Je to zcela přirozený vztah. Víte, Čajkovského hudba je v této zemi po dlouhá léta milována. Když sem Čajkovskij kdysi přijel, aby představil svou hudbu, vlak, ve kterém cestoval, zastavil v jednom malém městečku, ještě před tím, než dojel do Prahy. Čajkovského srdečně přivítala nadšená delegace občanů. Byl z toho velmi dojat. Vlak poté dorazil do Prahy a na nástupišti byl obrovský dav lidí, kteří Čajkovského přišli pozdravit a poté ho nesli na ramenou. Připomínalo to příjezd hrdiny. Ti lidé neznali Čajkovského jako člověka, ale znali jeho hudbu. A tento pocit nadšení zde, myslím, zůstává dodnes. Když jsme před čtyřmi lety zahájili Čajkovského projekt, bylo zřejmé, že je tady silná vazba mezi hudebníky České filharmonie a skladatelem. V průběhu těch čtyř let jsme zrealizovali nahrávky sedmi symfonií, tří klavírních koncertů, a tří symfonických děl - mám na mysli Romea a Julii, Francescu da Rimini a Serenádu pro smyčce. Teď jsme u konce a v srpnu si to celý svět bude moci poslechnout.

Semjon Byčkov s Českou filharmonií |foto: Petra Hajská

Myslíte si tedy, že Čajkovského hudba je součástí duše České filharmonie?

Zcela určitě. Mají smysl pro každou hudbu, která přináší spiritualitu. A Čajkovskij přirozeně patří ke skladatelům, kteří takovou hudbu reprezentují. Navíc jsou zde ale historické vazby, protože Rusové a Češi jsou Slované, kteří jsou v kulturní oblasti velmi propojeni. Mám na mysli například folklórní hudbu. To vše ovlivňuje schopnost hráčů České filharmonie vyjádřit tuto hudbu, řekl bych, autenticky.

To nejlepší z české fotografie na jednom místě. Výstava nabízí pohled autorů na vlastní tvorbu

• Upravit
• Smazat

V Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích jsou k vidění snímky charakterizující nejlepší české fotografy, které vybrali sami autoři. Postupně se po třetinách představí celý Zlatý fond Národního muzea fotografie, který vznikal mezi lety 2002 a 2004 a čítá celkem 220 autorů, tedy 220 různých snímků. Oslovení fotografové totiž darovali vždy jen jeden autorský snímek, který je podle nich samotných nejlépe vystihuje.

V říjnu uvedete společně s Českou filharmonií Smetanovu Mou vlast. Jaký máte osobní vztah právě k tomuto dílu?

Víte, je to vztah, který se rozvinul poměrně nedávno. Když jsem byl osloven, abych se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, Smetanova Má vlast nebyla součástí mého repertoáru. Bylo ale jasné, že nemohu vést tento orchestr bez integrace a znalosti děl, které tvoří jeho repertoárovou páteř. Smetanova Má vlast reprezentuje pro Čechy něco vpravdě národního. A když jsem se začal tímto dílem důkladněji zabývat, když jsem ho poté začal dirigovat, mám za sebou několik provedení s různými orchestry, začal se můj vztah k němu prohlubovat. A těším se, že ho už za několik měsíců budu moci interpretovat se „svým“ orchestrem v Praze. Říkáte: Má vlast. Uvědomil jsem si ale, že to není jen vaše vlast, je to i má vlast, protože ve finále to, co symbolizuje tuto Smetanovu skladbu, je vazba, která každou osobu poutá ke své rodné zemi. A vize a sen, které máme všichni o naší zemi, jsou takové, jaké bychom si přáli, aby naše zem byla, ale přitom taková leckdy bohužel není. A v tomto duchu vnímám toto dílo jako univerzální. A je také dojemné pro každého, kdo si uvědomuje, kdo je, kde se narodil, odkud pochází, a kde žije.

Smetanova Má vlast reprezentuje pro Čechy něco vpravdě národního.
Semjon Byčkov

Čtěte takéReplika Harlemu ve Švédsku i arabské řeznictví v areálu britské armády. Rakouský fotograf vystavuje soubor Potěmkinovy vesnice

Bedřich Smetana není jediný český autor, kterého budete v příští sezoně s Českou filharmonií interpretovat. V lednu 2020 dojde na Bohuslava Martinů…

Je to speciální hudba, jako ostatně každá hudba, která má velkou hodnotu. Náleží do naší dramaturgické linie mimořádných českých hudebních skladatelů. Martinů kdysi opustil svou vlast, ale nemohl se, tak jako například Antonín Dvořák, vrátit. A vidíte, opět hovoříme o tématu vlasti, o zemi, ze které pocházíme… Z odkazu Bohuslava Martinů uvedeme Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a ještě Koncert pro dva klavíry a smyčcový orchestr. Sólisty budou Katia a Marielle Labèquovy a Ivo Kahánek. To bude dramaturgicky korespondovat s druhou polovinou koncertu, do které je zařazena Symfonie číslo 2 od Henriho Dutilleuxe s podtitulem „Le Double“.

Česká filharmonie|foto: Petr Kadlec

V březnu 2020 uvedete Requiem za Hieronyma Bosche od Detleva Glanerta. Bude to česká premiéra. Proč padla volba právě na toto dílo?

Toto Requiem bylo poprvé uvedeno, myslím, před dvěma lety v Amsterdamu. Byl jsem se tehdy na té premiéře podívat. A z krásy té hudby, i z její dramatické síly, jsem měl doslova slzy v očích. Hudba Detleva Glanerta je součástí mého života už velmi dlouhou dobu. Dokonce jsme ho oslovili, aby přímo pro Českou filharmonii napsal dílo, které uvedeme v přespříští sezóně. Bude to „Symfonie pro Prahu“. Proto jsem si řekl, že je důležité, abychom někoho, kdo není v české hudební oblasti zas až tolik známý, pražskému publiku postupně představili. Letos v lednu jsme už hráli jeho menší skladbu pro orchestr s názvem Weites Land, v příští sezóně to bude Requiem a poté už ta úplně nová skladba. Jde mi zkrátka o určitou kontinuitu.

Touha uniknout přízrakům minulosti. Ibsenovo rodinné drama v Dejvickém divadle

• Upravit
• Smazat

Pokrytectví a maloměšťáctví dusí každý zachvěv radosti ze života. To je jedna z myšlenek, kterou lze vyčíst ze hry Henrika Ibsena Přízraky, kterou napsal v roce 1881. Svým naturalistickým pojetím lidských mravů neztrácí na výpovědní hodnotě ani dnes. Proto se jí v Dejvickém divadle chopil režisér Jiří Pokorný.

Další dramaturgickou linkou České filharmonie je Gustav Mahler. V příští sezoně zazní jeho 4. symfonie. Jak si Česká filharmonie podle vás rozumí právě s touto hudbou?

Česká filharmonie nemusí tuto hudbu chápat, protože tato hudba je zkrátka součástí její DNA. Nesmíme zapomínat, že Mahler se v této zemi - vidíte, opět hovoříme o naší společné vlasti - kdysi narodil. Jeho kořeny jsou zkrátka tady. A Mahlerův hudební jazyk, jeho vize a obrovská kapacita hudbou překřičet celý vesmír, to je něco, co je tady zkrátka přítomno. Je to něco genetického. Musím ale říct, že jsem si tím nejprve nebyl úplně jistý. Až do chvíle, kdy jsem začal zkoušet Mahlerovu 2. symfonii, se kterou jsme zahajovali stávající koncertní sezónu. Okamžitě jsem pochopil, že je to hudba, která je České filharmonii vlastní. Je to něco, co se ani nedá popsat. Je to zkrátka vazba, která je také velmi autentická. Proto budeme nadále pokračovat v této mahlerovské linii, i formou nahrávek, už 2. symfonii jsme nahráli - poté, co jsme ji uvedli v Praze, Vídni a New Yorku. Mahler zkrátka patří do repertoáru České filharmonie stejně jako Dvořák, Smetana, Janáček nebo Martinů. Je jedním z nich.