Červi v mramoru

Oknem za obrazovkou počítače vidím zaplevelenou zahrádku, a to zrovna ten nejzanedbanější kout před zchátralou zdí sousedovy garáže. Bují tam houština černého bezu, planých třešní a ostnatého hlohu. Před několika lety by stačilo párkrát rýpnout rýčem, abych tam nastolil úhledný pořádek, jaký se dá snadno udržovat pomocí sekačky na trávu. Teď už bych k tomu potřeboval krumpáč a pilu.

Nepořádným lidem zbývá chabá útěcha, že i chátrání a bujení má svou poezii. Před mnoha lety jsem na studiích v Ústí nad Labem bydlel na koleji v kdysi honosné vile sudetoněmeckého továrníka Schichta, známého výrobce mýdla s jelenem. Říkalo se, že se prý v květnu 1945 na její půdě oběsil. Když se kolegové o víkendech rozjeli do svých domovů, sedával jsem rád s knihou na terase monumentálního schodiště, jež vedlo do zpustlého parku, a pozoroval správcovy slepice, jak vyzobávají červy z rozchlípených škvír v mramorové dlažbě. Původního majitele by ten obraz úpadku jistě mrzel, ale možná by pocítil i drobné zadostiučinění z jeho malebnosti. Opravdová kvalita se pozná nejlépe, když už je omšelá a zraje k zániku, zatímco náhražky musí být zbrusu nové, aby jim to slušelo.

Filozofující teolog Aleš Roleček mne před časem v televizním Svátečním slově překvapil odvážným podobenstvím: K nebeské bráně přicházejí zahrádkáři, svatý Petr je radostně vítá, ale pak se zachmuří. "A co bratr plevel? Kdepak jste ho nechali?" zeptá se. Připadalo mi to maličko kacířské, ale nejsem odborník. Když jsem se na to Rolečka později zeptal, ukázal mi e-maily od pobouřených věřících, kteří jej na základě biblických výroků celkem věrohodně usvědčovali z bludu. Jenže já teprve při četbě protestů opravdu silně pocítil, že by plevel na nebesích rozhodně neměl chybět. Třeba už jen proto, aby se andělé něčím zabavili.

Zarostlý kout zahrady jsem i letos nechal být. Nemusím se už vymlouvat jen na nedostatek času, ale také na teologii. Když mě v sobotu ráno nenapadá, o čem psát, pozoruji milostné tance kosího páru na palouku před houštím. Vybudovali si v něm hnízdo a vyvedli mladé. Černočerný sameček mne už časně z rána budí veselým zpěvem. Nevrle si říkám, že být pořádný člověk s krumpáčem a pilou, měl bych spaní přece jen klidnější.