Červení koně ve sněhu, Tři mušketýři, Isaksen a další povídky Hanse Christiana Brannera

Hans Christian Branner (1903–1966) byl významný dánský prozaik meziválečného období. Podobně jako např. Karen Blixenová i on stál mimo hlavní proud dánské literatury 30. let a zajímaly ho především psychologické a existenciální otázky. Je autorem několika románů a dramat, ale vynikl zejména jako povídkář. Dvě Brannerovy povídkové sbírky vyšly česky v souboru První ráno (1960) a sklidily velký ohlas u čtenářů i kritiky.

Červení koně ve sněhu

Omamné kouzlo prvního polibku. Okamžik počínajícího dospívání, na který se nezapomíná. Horečné vyprávění patnáctiletého Nielse, který se vyrovnává s bouří pocitů, před kterými realita ustupuje do mlhavého pozadí.

Tři mušketýři

Tři dvanáctiletí kluci – Johann neboli Athos, Thorben neboli Porthos a vypravěč neboli D'Artagnan – prožívají svá každodenní dobrodružství, inspirováni slavným románem Alexandra Dumase. Spřádají plány, jak se vypořádat s nebezpečnou a proradnou Mylady. Tu zosobňuje o dva roky starší Muse Mortensenová, která však nemá o jejich hrách ani potuchy. Mylady má uhrančivé hnědé oči a lokýnky, vůči kterým je i klukovské srdce bezbranné. Jak potom asi může dopadnout svár mezi romantickou zásadovostí a milostným okouzlením?

Isaksen

Firma jako společenský i psychologický model. Firma jako „sluneční soustava udržovaná v rovnováze neotřesitelným sociálním zákonem gravitace, který se vysmívá stoletému demokratickému vývoji“. A zatímco nahoře vládne Sluneční král, dole v suterénu, v šeru a anonymitě pracuje skladník Isaksen. Příběh je alegorií dobové politické situace v Německu. V konfliktu mezi „nahoře“ a „dole“ je mladý vypravěč uvězněn jako v kleštích. Nezbývá mu než přihlížet s „teplými, vlhkými dlaněmi a rozbolavělým žaludkem“. Povídka Isaksen z počátku 30. let se stala se východiskem pro Brannerův román Hračky (1936).

V sobotu večer

Martin napsal hru a nabídl ji divadlu. Už dlouho se mu nedaří prorazit, tak doufá, že mu to tentokrát vyjde. V sobotu večer nadšeně volá z telefonní budky své milé Hanne, že hru přijali, a že to musí spolu oslavit…

Dítě a myš

Branner ve svých povídkách pracuje v podstatě s několika málo typy, je to vlastně jakási rodina, která před námi prožívá své radosti i strasti, rodí se a umírá, a v každé povídce se autorovo vidění zaměří na jiného člena této rodiny, děti nevyjímaje, protože není možné oddělit svět dětský od dospělého. Prostředí (tedy i lidé) působí do značné míry na to, jaký z dítěte vyroste člověk. V uváděné povídce se setkáváme s necitlivou neschopností vžít se do myšlení a citů dítěte, která malému Børgovi uštědří první životní štulec.