Čertova stěna v Národním divadle

26. leden 2002

Ve Zlaté kapličce vládne estetický konzervatismus, který přežil nacismus i stalinismus. I v současnosti je první česká scéna uzavřena jakýmkoliv inovativním tendencím. Možná se však blýská na lepší časy, protože poslední operu Bedřicha Smetany přijel režírovat Angličan David Pountney, velký znalec české hudby.

Čertova stěna není jednoduchým dílem. Libreto, které pojednává o romanticky středověkém odříkání lásky, je plné zlomů a nesrovnalostí. Partitura má sice velký spád, ale v nejsilnějších částech opery hudba evokuje tvrdou dikci Leoše Janáčka nebo surrealismus Gustava Mahlera. Nejdůraznější hudební partie pak vyžadovala dvojaká postava Raracha.

Zdá se, že spojení česko-moravského citu pro dramatiku s distancovaným anglickým přístupem bylo šťastným řešením. David Pountney a jeho jihoafrický scenárista Johan Engels našli zlatou střední cestu mezi ohleduplností k příběhu s národní tematikou a korektivními technicko-režisérskými zásahy.

Logo

Smetanova opera Čertova stěna dosud neopustila hranice Prahy, jednoduše o ni nebyl za hranicemi českých zemí zájem. Možná však současný pokus vymaní toto Smetanovo dílo z vyjetých dramaturgických kolejí a otevře Čertově stěně přece jen dveře do světa. Hudba by si to rozhodně zasloužila, mnohé pasáže patří k tomu nejodvážnějšímu a nejvýstižnějšímu, co Smetana napsal. Není tu žádné místo pro polku, ale o to precizněji celý kus vyznívá. Orchestr pod vedením Jiřího Bělohlávka má plastický zvuk a skvělé jsou i výkony Ivana Kusnjera coby Voka a Dany Burešové jako Hedviky.

autor: Šárka Daňková
Spustit audio