Černá komedie ve Stavovském dobře pobaví – recenze

1. březen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02272611.jpeg

Černou komedii Být či nebýt, inspirovanou filmem Ernsta Lubitsche, uvedlo v režii Dana Špinara Stavovské divadlo.

Po premiéře hry britského autora Nicka Whitbyho Být či nebýt zavládly mezi odborným publikem lehké rozpaky. Řešilo se, zda taková hra patří na jeviště Stavovského divadla. Jinými slovy, lehce se ohrnoval nos, zatímco sám Ernest Lubitsch prý kdysi řekl: „Nad smíchem se nos neohrnuje.“

Hra zvláštním způsobem nahlíží divadelní zákulisí, tak i svět „špatných herců“ v politice, ale dotýká se i mnohých obecnějších témat, jako je rasismus, solidarita, existenciální problémy či schopnost zachovat se hrdinsky ve vypjatých situacích. Žánrově ji můžeme nazvat fraškou, burleskou či černou komedií, v níž se sráží a prolíná realita a kouzelný svět divadla, který ji reflektuje v hyperbolizovaných detailech.

02272607.jpeg

Zápletka je jednoduchá – skupina polských herců se víceméně nedopatřením ocitne ve svízelné situaci, kdy musí takzvaně vyzrát na gestapo, aby zachránila holý život. To jim kromě vnějších okolností komplikuje jejich osobnostní vybavení – tedy ješitnost, žárlivost a exhibicionismus.

Režisér Daniel Špinar se s žánrem tohoto typu setkává na scéně poprvé, a zdá se, že rád. Společně se scénografem Henrichem Borárosem a kostýmní výtvarnicí Katarínou Hollou se jim podařilo vytvořit přiznaně kašírovaný svět, v němž se hranice mezi divadelní iluzí a reálem rozplývá. To navíc režisér podpořil propojením děje do hlediště, když nechává mladého důstojníka při monologu Být či nebýt vstát a s hlasitými omluvami se prodírat celou řadou jako poněkud humpoláckého diváka.

Na scéně najdeme hakenkrajcy, otáčející se jako dětské větrníčky, rozpadající se fórový nábytek, roztodivné paruky a falešné knírky (právě jeden z knírků sehraje v ději výraznou roli), nádherné róby i silně bizarní kostýmy. Repliky z her, zde především ze Shakespeara, se hercům neustále pletou do normálních životních situací a mnohdy znějí až překvapivě přiléhavě konkrétním situacím. Existenciální hamletovské Být či nebýt stejně jako repliky Žida Shylocka z Kupce benátského přesně zapadají do rozporuplného období nástupu fašismu. Zároveň můžeme vidět, jak si zdánlivě přehnané chování herců vůbec nezadá s bombasticky okázalým hraním gestapáků.

Dan Špinar dokáže texty, s nimiž pracuje, zpřesnit, dát jim drobnými škrty konkrétnější smysl a důraz. A někdy i poněkud jiné vyznění. S tím se setkáváme i zde. Ať už v propojení původně nezávislých postav cenzora a nacistického důstojníka v postavu jedinou, tak i v poměrně značně upraveném konci příběhu, střihovém zrychlení scény na gestapáckém plese či useknutím příběhu po odletu herců do Ameriky. Zvukové efekty provázející start letadla napovídají divákovi tragický konec, otázkou však je, zda by původní závěr, v němž se herecká grupa ocitá v Americe, jejíž řečí nedokáže komunikovat, působil optimističtěji.

Po dlouhé době jsem při představení měla pocit, že herci hrají tento příběh opravdu rádi, že je jim vlastní, blízký onou podivnou směsicí hořkosměšného divadelního patosu, s nímž vyrážejí do boje s krutou realitou. Ztvárňují vesměs přesně stylizované typy. Ať jde o primadonu Marii Turovou, patetickou, koketní a vypjatě egoistickou stárnoucí krásku v interpretaci Miluše Šplechtové, přes racionálnější, věcnou Evu Hany Igondy Ševčíkové po skromnou šedou myšku, garderobiérku Annu Kateřiny Burianové, která oddaně slouží divadlu i jednotlivcům.

Zahanbit se nenechá ani mužská část souboru. Miroslav Donutil si doslova lebedí v postavě sebestředného, nicméně velmi aktivního a přemýšlivého herce Tury, který čas od času propadá záchvatům zuřivosti, žárlivosti či depresí, režiséra Dowacze Davida Matáska, balancujícího neustále mezi tvůrčím nadšením a naprostým zoufalstvím, židovského herce Grünberga s tragickým osudem Rudolfa Starze či praktického podnikavého Rowicze Vladislava Beneše. Naivně rozkošný poručík Sobinski Jana Dolanského, stejně jako nepřátelská skupina gestapáků v čele s Václavem Postráneckým, výborně doplňují rozehranou partii této hry na četníky a zloděje.

Dá se tedy říci, že se na scéně Stavovského divadla objevila inscenace, při které se budou diváci bavit společně s herci, a nikoli na úkor herců. Při současném repertoáru zlaté kapličky to rozhodně není málo.

Být či nebýt je na programu Stavovského divadla 7. a 16. března. Režisér Daniel Špinar byl hostem Mozaiky v minulém týdnu – mluvil nejen o zmíněné inscenaci, ale také o uplatnění generace třicátníků v současném pražském divadle.

autor: Jana Soprová
Spustit audio