Cenu Josefa Škvoreckého získal Martin Reiner za román o Ivanu Blatném

5. listopad 2014
03243764.jpeg

Nejlepším románem uplynulého roku je podle osmnáctičlenné poroty Ceny Josefa Škvoreckého kniha Básník, román o Ivanu Blatném. Napsal ho Martin Reiner, který se tak stal osmým laureátem ceny.

Na knize pracoval Martin Reiner, velký Blatného obdivovatel, 30 let. A byl to také právě zájem o Blatného verše, který ho přivedl jako mladého autora poesie do literárního světa. V něm figuruje jako autor oceňovaných básnických sbírek Tání chůze, Decimy nebo Hubená stehna Twiggy. A také jako nakladatel. Nejprve vedl brněnské nakladatelství Petrov a teď je majitelem nakladatelství Druhé město. Na Cenu Josefa Škvoreckého byl spisovatel a nakladatel Martin Reiner nominován už v roce 2009. Tehdy za román Lucka, Maceška a já.

Rekonstrukce života a dobyTaké ohlasy na knihu o Ivanu Blatném jsou veskrze pozitivní. V Knižním pólu Zdenko Pavelky jste například mohli slyšet: „Reiner totiž obrátil obvyklou literární hru naruby. Napsal sice deklarativně román, ale s ambicí co nejvěrněji popsat skutečnost, žádné mlžení do literární fikce a schovávaná za básnickou licenci. Kniha je ohromující rekonstrukcí básníkova života, ale také doby, všeho, co se jeho osudu nějak dotýkalo.“

Cesta mezi beletrií a faktografií„Román Básník je rozvíjí, košatí detaily, sleduje každý Blatného krok, ať už vedl po brněnském Obilném trhu či po pokoji v St. Clement’s Hospital v Ipswichi. Reiner dovedl popis jeho života k faktografické bravuře, oprostil ho od romantizujícího pohledu, líčí ho na hranici literatury faktu spíš než jako čistokrevnou beletrii,“ píše Klára Kubíčková.

03243756.jpeg

Kniha přemáhá zapomnění„Autor vyvolává ze zapomnění či polozapomnění příběh Ivana Blatného s tajemstvím jeho druhé, delší poloviny života. Čteme s napětím román o českém básníkovi, jaký jsme tu dosud neměli,“ řekl k vítězné knize předseda poroty Ceny Josefa Škvoreckého Vladimír Karfík.

Martin Reiner, Básník / román o Ivanu Blatném (ukázka)1„Tož vypravuj mně něco o tom vašem ateliéru surrealistickém.“ Ivan si zapálí cigaretu a překotně začne líčit své dojmy z nového čísla revue Minotaure, kde všechny nejvíc zaujala Brassaîova zoomorfní naklíčená brambora… Pak se ale přizná, že jemu osobně přijdou srozumitelnější vaječné skořápky na houslích Fany Povolného. „A jak často se vlastně scházíte?“ vpadne do Ivanova zadýchaného výkladu Slávek s pohledem uvízlým kdesi v koruně kaštanu a přihladí si na břicho zelenou kravatu, která doteď ležela na stole jako vypuštěný had. „Každou sobotu, skoro…,“ stihne říct Ivánek, než hospodský rozrazí hlučně bokem dveře s půllitrem napěněného piva a džbánkem rubínového vína. Sotva postaví pití před oba hosty a má se k odchodu, spustí Nezval: „Ó, zázračná hudbo dní! Surrealistické soboty jsou bílé jako posmrtná maska kněze, a já miluji bílé soboty, Ivánku, miluji ty balonky, které snadno rozpoznáš od sobot šedivých, hnědých, pepitových, květovaných nebo pihovatých! Stejně rozpoznáš sobotu zářijovou od soboty listopadové, která je jako hřbet silnice, po níž se plouží kola s doutnající korbou, ó kdepak, sobota je pro mne algebraickým číslem, za které je možné dosadit jakýkoliv počet…“ „Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira. Crains qu’un jour un train ne t’émeuve plus! „Pásmo si musíš, Ivánku, přečíst, to je letiště, z něhož startuje Breton, Picabia i Éluard; byl to právě Apollinaire, L’Enchanteur Pourrissant, kdo vymyslel už za války název surrealismus…“ Nyní však Nezvala zaujmou dvě hezké dívky, které se baví německy a nahlížejí přes plot do zahrádky. Spiklenecky zmáčkne ruku Ivánkovi a hledí drze přímo na ně. Dívky se usmívají, dokonce zamávají, ale pak pokračují v cestě. „Představ si, že v této chvíli jsem obklopen, a cítím to náhle všude, atmosférou, jakou už jsem přesně zažil, když vypukla válka.“ Oba se napijí, Nezval má zvlhlé oči. Ivánka Apollinairův vlak zaujal. Nejspíš je pro surrealismus zrozen, protože vlak ho vzrušuje neustále. Občas chodí k ovocnářským zahradám a zelinářským skleníkům na jižní předměstí, kde už se Svitava začne vymykat regulaci a téměř každé jaro se rozlije do širých luk a podél kolejí, které vedou vlaky na Břeclav a k Vídni. Může být něco nostalgičtějšího než pískající vlak vezoucí lidi do nedohledné dálky vstříc jiným životům? A něco krásnějšího než vlající chvost dýmu, z něhož hřeben větru vyčesává smutné jiskry! Po šesti deci vína vše kamsi uniká…

Spustit audio
autoři: Milena M. Marešová, Zuzana Vlčková