Cena Marcela Duchampa v Koreji

Korejci dělají všechno ve velikém, ať už jde o mistrovství světa v atletice, kinematografii či mobilní telefony. Snad taková megalomanie vycházíz historických resentimentů a komplexů této malé a neuvěřitelně pracovité země a projevuje se v nejrůznějších oblastech. Mimo jiné v posedlosti muzei, galeriemi, sběratelstvím a vůbec vystavováním. V soulské čtvrti Insangdongu naleznete osobní muzeum hraček, v němž si jeden Korejec vystavuje vlastní dětství.

Obrovská je Národní galerie soudobého umění, která byla zbudována v rámci korejského stavitelského šílenství. Vypadá jako něco mezi palácem a obřím bunkremz mramoru. U vchodu naleznete babylónskou věž sestavenou z televizí slavného zakladatele videoartu Nam June-Paika a člena hnutí Fluxus. Mimochodem má to jeden háček. Už přestali vyrábět klasické obrazovky k udržování a obměně většiny "televizních" objektů, které zbudoval dnes už zesnulý umělec.Výstava představuje ve velké většině moderní v uvozovkách koncepty, snažící se probouzet náš smysl především k samotné interpretaci tvarů. Zároveň jsme svědky samotné dekonstrukce instituce galerie nebo umění. Objekty tematizují jeho současné rozpory, jakými je sterilní životnost uvnitř galerií, prolínání vysokého a nízkého umění.

Philippe Ranette tu vystavuje šutr zavěšený pod stropem, který podtrhuje dynamiku galerijního prostoru. Zároveň evokuje představu o umění, které je nebezpečné, těžké a může vám spadnout na hlavu. Videoartová sekvence Laurenta Grassa zase evokuje údajně duchovní energii, která se v podobě splašeného mraku prohání pařížskými ulicemi. Jeho obrazová smyčka především demonstruje banálnost, s níž přistupujeme k nejrůznějším duchovním a spirituálním tajemstvím. Otáčející se molitanový strom Didiera Marcela se před našima očima transformuje v ideu o živé přírodě, v níž se najednou nově nahlíží dynamika konfliktu mezi biologickou podstatou a lidskou technologií. Na podobné téma jsou vystaveny uschlé květiny z umělého materiálu, které zároveň převracejí i naši představu o umění, z něhož se v podmínkách běžné galerie stává mrtvý předmět. Stejně tak se nad nimi můžeme ptát po tom, jestli se nakonec už z nás lidí nestali rovnou mrtví pracující roboti.V neposlední řadě návštěvníky učaruje Michel Blazy s popelnicemi naplněnými pěnou z jaru. Ta postupně kypí, vytváří něco mezi čepicí a tvarem penisu, který dříve či později splaskne a rozprchne se v nicotu. Je to taková malá tichá dekonstrukce našeho světa, v němž se marně snažíme hledat pár jistot bezpečí. Třebaže jsme vydáni napospas divoké transformaci našich životů, společností či významů, které pro nás mají i věci kolem nás.