Cena Jiřího Ortena je vzpruha. Teď vím, že mám v divnotvorbě pokračovat, říká autorka Svaté hlavy Hana Lehečková
Když se Hana Lehečková vrátila domů ze slavnostního večera u příležitosti předávání Ceny Jiřího Ortena, čekala ji rozbitá pračka a koupelna plná vody. Krutý střet s realitou jí ale radost z úspěchu novely Svatá hlava nevzal, vnímá ho jako další znamení, že autorská cesta, na kterou se před lety vydala z Českých Budějovic, je správná. Ve Vizitce o tom mluvila s Markétou Kaňkovou.
Po gymnáziu Hana Lehečková tušila, že její budoucnost by mohla být spojená s uměním. Ovšem s jakým oborem? Otázka zůstala viset ve vzduchu.
Jasněji začala mít při studiu divadelní teorie a kritiky na pražské DAMU, její literární pokusy tehdy pochválilo několik pedagogů. Jako bod zlomu dnes vnímá úspěch v dramatické soutěži Švandova divadla, které posléze uvedlo její hru V(ý)chod. „Bylo to o třech lidech, kteří se bojí vylézt z hospody,“ vzpomíná Hana Lehečková s úsměvem na rok 2012. Tehdy jí bylo dvaadvacet let. „Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že tohle je cesta, po které bych snad mohla dál jít.“
Vystudované divadelní kritice se dnes nevěnuje, jak říká, není to obor, kterým by se uživila. Neznamená to ale, že na školu zanevřela. Vnímá ji jako základ schopnosti práce s dramatickým textem, ostatně tomuto tématu se věnuje v rámci doktorského studia. Různými způsoby dokáže také přemýšlet nad vlastní autorskou tvorbou. Zatímco dvě knížky pro děti (tu třetí, o semínku pampelišky, zatím nosí v hlavě) mají pevnou strukturu a jsou pro dítě čtenářsky přívětivé, u textů pro dospělé ji normální příběh nebaví. „Když to zkouším, pokaždé ze mě vypadne taková Svatá hlava,“ poukazuje na knihu, za kterou před pár dny dostala Cenu Jiřího Ortena pro spisovatele do třiceti let. „Dospělým ráda kladu do cesty překážky a ničím klasické narativní postupy.“
Hranice mezi normálním a nenormálním neexistuje
Novela Svatá hlava, jejíž ocenění vnímá jako „vzpruhu, aby v té své divnotvorbě pokračovala“, opravdu nepatří mezi klasická prozaická díla. V knize Lehečková píše o světě schizofrenika Zdeňka, který se pohybuje na hranici dětského a dospělého vnímání světa, na hranici bludu a fantazie. Nemá kolem sebe žádnou záchrannou síť v podobě rodiny, přátel anebo vzdělání, a proto z reality často propadá do světa prapodivných myšlenek a snů.
Čtěte také
Netradiční je na příběhu ale i forma. Lehečková nepracuje s interpunkcí, pohrává si s rytmem textu i grafickou úpravou. Na čtenáře příběh doslova chrlí. Sype ho podobně překotně, jako se ve Zdeňkově hlavě tvoří napůl fiktivní světy.
K tématu se autorka dostala náhodou. „Knihu jsem začala psát asi před osmi lety. Tehdy jsem narazila na blog schizofrenika. Byly to výkřiky do tmy, ale pro mě šlo o natolik autentický text, že jsem trávila hodiny jejich četbou. Říkala jsem si, že kdyby ten člověk nebyl stižen nemocí, byl by to dobrý literát.“ V novele, do které zapracovala i své vlastní zkušenosti s dluhovou pastí anebo neúplnou rodinou, se proto do zkoumání normality a abnormality nepouští. Hranice mezi těmito dvěma světy podle ní totiž neexistují, autentický vnitřní svět mohou mít i lidé, s nimiž se většinová společnost nebaví.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Hana Lehečková mluví o tématu víry v novele Svatá hlava, o jejím rozhlasovém zpracování, o stavech radostného psaní i o své práci v nakladatelství Albatros.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
