Čekání na klenoty

8. červenec 2003

Je 3. července, deset hodin dopoledne, krátce po otevření výstavy českých korunovačních klenotů. Očekávaná půlkilometrová fronta se nekoná. Zástup lidí, kteří chtějí vidět symboly české státnosti, sahá ani ne do půlky jižní zahrady Pražského hradu. Fronta postupuje o několik centimetrů za minutu, nově příchozí beznadějně hledí směrem, kde tuší začátek fronty, a vytahují noviny nebo knížku.

Věkové i sociální složení mých spolustojících je pestré. Celé rodiny s dětmi, postarší, anglicky mluvící manželský pár, plešatý zapáchající chlap, co se pravidelně střídá se svým kamarádem při stání ve frontě - jeden vždy stojí, druhý sedí na lavičce a kouří.

Pražský hrad

Po dvou hodinách jsme postoupili o slabých sto metrů. Stánky s občerstvením, které jsou u přístupové cesty připraveny během horkého dne zachránit návštěvníky od strašné smrti žízní přímo uprostřed velkoměsta, dnes jaksi pozbývají na významu. Je zataženo a s prvními kapkami přicházejícího deště se zájem lidí ve frontě spíš než na stánky soustřeďuje na velké slunečníky, které teď dobře poslouží jako ochrana před deštěm. Starší pán hned jeden slunečník odnáší doprostřed fronty a kolem něj se srocuje skupinka lidí, kteří stejně jako já zapomněli doma deštník. My ostatní se schováváme pod stromy, hned k nám ale přibíhá příslušník všudypřítomné hradní stráže v elegantní pláštěnce a vykazuje nás zpět na cestu. "Po trávě se nechodí", vysvětluje.

Po třech hodinách se konečně ocitáme na třetím hradním nádvoří před katedrálou. Místo toho, aby se fronta stočila do Starého královského paláce, vine se ještě další desítky metrů do dvora pod Vladislavským sálem. Nervozita a únava jsou už patrné na všech návštěvnících, také ale odhodlání vydržet až do konce. Vystoupit teď z fronty by bylo jako vzdát závod v cílové rovince. Ještě kontrola detektorem kovů, seřadit se do zástupu a pořádně se soustředit - vždyť na samotné korunovační klenoty má návštěvník čas asi jednu minutu. V místnosti s Gočárovou vitrínou se lidé snaží i zhluboka dýchat, aby si z této jedinečné příležitosti odnesli co nejvíce dojmů. Jen chvilku stojí klenotům tváří v tvář a už je zezadu postrkují další nedočkaví zájemci. Čtyři hodiny čekání versus šedesát vteřin pohledu na symboly české státnosti. Odměnou za utrpení ve frontě může být hluboký vnitřní prožitek. Člověk ale nesmí propást tu správnou chvilku soustředění, jinak byly hodiny čekání zbytečné. Navíc se další příležitost může naskytnout až za několik let.

autor: vob
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

3 x Hurvínkovy příhody

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka