Čechovův Racek ve Stavovském divadle – recenze

14. červen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02005090.jpeg

Na závěr sezony uvedla činohra Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle Čechovova Racka v režii uměleckého šéfa souboru Michala Dočekala.

To, že Čechov je nadčasový autor, není asi třeba dokazovat. Můžeme si to jen potvrdit,a také vychutnat. Tak jako v nejnovější inscenaci Stavovského divadla. Nakolik koncepci Michala Dočekala přijmete, bude patrně záležet na vaší zkušenosti, momentálním životním pocitu, náladě.

Působivost inscenace vyrůstá z dvojích kořenů. Jedním je neobvyklé scénické uchopení. Scénograf Martin Chocholoušek posadil diváky na jeviště, děj je umístěn na forbínu, ale také do hlediště (které se stává symbolickou jezerní plochou). Scénografie vynalézavě využívá i dalších prostorů, které divadlo nabízí – hraje se i na lávce nad jevištěm, na balkónku i v koutku pro nápovědu. Atmosféru dotváří hra světla a stínu, svícení, formující jemné hranice mezi realitou a vnitřním světem postav. Právě tato ambivalence vytváří jeden z nejpůsobivějších prvků inscenace. Z „reálu“ se v okamžiku dostáváme do jakéhosi mezisvěta, v němž jako by všechny smysly vnímaly s daleko ostřejší intenzitou. Ústředním bodem scény je kmen stromu, kolem něhož se protagonisté pohybují, a v závěru pak kmen zahlédneme viset nad jezerem jako podivný obraz převráceného světa.

Diváka možná až zaskočí, jak současně zaznívá Suchařípův překlad, v němž prakticky není nic měněno. Racek viděný očima režiséra a interpretovaný desítkou herců není nijak viditelně aktualizován, a přece zaznívá jako naprosto autentické svědectví o naší době. Nejsou to jen kostýmy Zuzany Krejzkové, které dělají z postav naše současníky (ale stojí za to si jich všimnout, neboť v detailech naprosto přesně diagnostikují myšlenkový a pocitový posun od počátku k posledním dějství).

V určitém smyslu je tato inscenace Racka jakýmsi volným pokračováním Dočekalových Tří sester v divadle Komedie v roce 1996. I téma je stejné – totiž konfrontace snů a tužeb s realitou, a deziluze z toho, že splněné sny nejsou tím, v co jsme doufali. Herci, kteří jsou díky komorní koncepci kusu doslova na dosah, s přesným důrazem na detail vytvářejí charaktery postav, u nichž můžeme velmi zřetelně číst onen čechovovský spodní proud a přímo fyzicky cítit rozpor mezi vnější image a vnitřním světem postav.

V novém světle pak objevuje divák známé repliky, jako Dornova slova „Všichni jsou nervózní“. Toto zdánlivě banální konstatování naprosto přesně a jednoduše charakterizuje dnešní životní pocit. Naše usilovná snaha něco v životě dokázat, najít smysl svého konání, získat pozornost a lásku blízkých. Podivné stavy, v nichž se ocitáme jako by mimo skutečný svět a vidíme věci v zostřených konturách, v jakémsi nadhledu, který usvědčuje realitu i nás samé z absurdnosti, to jsou věci důvěrně známé všem, kdo se pohybují v nejistém světě na pomezí reálného života a světa divadla. V takové souvislosti pak vyznívají velmi zřetelně náhlé zvraty od absolutního krátkého okamžiku štěstí k naprosté beznaději (např. scéna vzájemného okouzlení Niny a Trigorina nebo Treplevova chvíle před sebevraždou).

Jednotlivé postavy vystupují neobyčejně plasticky, jejich ega jako by vystoupila na povrch. Všichni jsou zároveň sympatičtí i nesnesitelní, chápeme jejich křehké boje o vlastní život. Dočekalova verze jako by více zviditelňovala právě onen vnitřní svět. Mnohé scény s možným erotickým prezentuje prakticky bezdotykově, postavy jsou od sebe vzdáleny, ohmatávají se jen očima, úsměvy, nedokončenými gesty. Pohlazení a polibky jsou převážně symbolické, jen zřídka dojde k spontánnímu, doslova nutkavému kontaktu.

Nejvýraznějšími postavami jsou Arkadina Tatiany Medvecké, přesně vystihující nejrůznější proměny stárnoucí ženy (v paměti nadlouho zůstane její žárlivá scéna s Trigorinem), Sorin Františka Němce, překvapivě přinášející do hry humor, který se ze skeptického elegantního staříka před očima scvrkává v umírající trosku. Svá silná místa mají však všechny postavy, sympatický, neokázalý Trigorin Davida Prachaře, nervně rozčepýřený Treplev Jana Dolanského, naivní, trochu telecí venkovská kráska Nina Magdaleny Borové měnící se v tragickou černou dámu, věčně se opile hihňající Máša Lucie Žáčkové, z níž se po svatbě stává obtloustlá mamina ve sraženém svetru, skromný Medvěděnko Saši Rašilova, s nesmělým úsměvem nesoucí svůj úděl chudáka, doktor Dorn Ladislava Mrkvičky, jediná osobnost vyrovnaná sama se sebou.

Inscenace Michala Dočekala ukazuje nejen to, že dnešním lidem má co říci Čechov jako autor, ale i samotný režisér. Pro mě inscenace znamenala zážitek velmi osobní, až bolestivě pravdivý. Je to zkušenost nepřenosná, a vlastně i nesdělitelná, protože chemické reakce duše diváka a konkrétního díla jsou různé. Ale právě v tom spočívá síla divadla.

autor: Jana Soprová
Spustit audio