Čas katů jako revuální mumraj
Zrekonstruované Švandovo divadlo bylo otevřeno českou premiérou hry mladého maďarského dramatika Kornéla Hamvaie Čas katů.
Příběh, který přeložila Kateřina Pošová, upravil Juraj Deák a dramaturgovaly ho Markéta Bláhová a Renata Venclová se odehrává v nejkrvavějším období Velké francouzské revoluce. Jeho ústřední postavou je mladý kat Roch. Z rodné obce, kde žije se svou ženou a vykonává povolání zděděné po otci, je tento naivní, negramotný a zbožný prosťáček přeložen a cestou do jiného provinčního městečka uvízne v Paříži. Podobně jako Grimmelhausenův Simplicius Simplicissimus zažíval na vlastní kůži zvlčilost třicetileté války, Roch zakouší v revoluční metropoli zvěrstva a absurditu společnosti, která nahradila Boha a křesťanskou morálku idoly Volnosti, Rovnosti a Bratrství. Z "vykonavatele rozsudků" se ve střetech se svéráznými představiteli a "typy" této společnosti málem stane obětní beránek.
Text jiskří situačními i slovními paradoxy, absurdita se v něm prolíná s poezií, prostoduchost se sofismaty, něha s krutostí, drastičnost s takřka kafkovským humorem. Režisér Michal Lang jako by ale nevěřil jeho nosnosti: radikálně jej "zdivadelňuje" a pentlí tolika jevištními nápady, efekty a scénickými metaforami, že jeho kvality vlastně zastírá. I když mnohé scény jsou invenční a esteticky působivé - za všechny připomínám alespoň jízdu dostavníkem do Paříže, "balet" kancelářských stolů, Beethovenovu Ódu na radost zpívanou useknutými hlavami či let balonem - znovu a znovu se rozpoutávající revuální podívaná nakonec unavuje, zamlžuje významovou stavbu celku a hlubší emoce nevyvolá. Naštěstí ale smysl hry - tedy to, proč byla napsána a čím může souznít s našimi traumaty - přece jen zcela nepotlačuje a dokonce nám umožňuje očistit se od těchto traumat smíchem.
Kladem inscenace jsou energií nabité hrecké výkony: byť se ve hře hýřící postavami představili všichni členové souboru (což byl ostatně jeden z důvodů, proč byla zvolena k otevření scény), ani jeden z nich neodvedl slabší či pouze průměrnou práci. Všichni hrají "do roztrhání těla". Proto je mi líto, že z nedostatku místa mohu jmenovat jen některé: Milana Kačmarčíka v hlavní roli, Ivana Řezáče, který ztělesnil tři postavy (Lavoisiera, prodavače kukátek a nakladatele), Roberta Jaškowa (Jarogne, Vašnosta), Kristýnu Frejovou představující smyslnější ženy (Mme Sénac a cestující dámu) či Kláru Trojanovou-Pollertovou, která vdechla něhu nejtajemnější z postav - Mme Charpennet.
Vedení Švandova divadla proklamovalo, že chce dělat inscenace, jejichž těžiště bude spočívat na hercích. To je chvályhodný záměr a soubor je k němu plně disponován. Mohl by se ale stát záměrem samoúčelným, kdyby přílišná teatralizace stavěla virtuozitu výrazu nad význam, který jím má být zprostředkován. Zda bude ve Švandově vítězit médium, nebo sdělení, ukáží až příští premiéry. Tou nejbližší má být Pohřbené dítě dramatika Sama Sheparda.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.