Být poctivý sám k sobě, nic nepředstírat. Vychází poslední svazek přibližující dílo spisovatele Jana Hanče

Jan Hanč v třicátých letech
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Hanč v třicátých letech

Literární dílo českého básníka a prozaika Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích. Soubor Události přibližoval Hančovo deníkové dílo, Dodatečné události pak nově nalezené texty, které rozšiřují spisovatelův rejstřík o nejrůznější pozorování, sebereflexe nebo anekdotické mikropříběhy. Nyní vychází poslední soubor, ve kterém máme možnost číst především Hančovu korespondenci. 

Listy o smyslu sportu i umění

"Zanechané listy" představují především dopisy, které Jan Hanč napsal, ale nikdy neodeslal. Psal je zcela konkrétním adresátům - většinou dorostenkám, které jako lehkoatletický trenér na přelomu padesátých a šedesátých let trénoval, jejich rodičům, ale také přátelům a kolegům z prostředí české lehké atletiky. Kromě lidských vztahů se v nich zabývá především smyslem sportu, jeho étosem a místem v lidském životě. „Tyto dopisy pocházejí z konce Hančova života. Hanč se tu ukazuje jako člověk, který sport miluje a zároveň ho vnímá velmi komplexně. Sport pro něj není jen o tom, že se něco rychle zaběhne nebo skočí. V jeho pojetí jde o odpovědnost, o vztah k životu. Své svěřenkyně se snažil vést k tomu, aby četly, aby přemýšlely o světě, aby pěstovaly vůli. Je to takové starořecké pojetí jednoty těla a duše“, vysvětluje na úvod rozhovoru nakladatelský redaktor Jan Šulc.

Jan Hanč na hřišti VS Praha na počátku třicátých let

Láska, touha, ale i nemoc a utrpení

Jan Hanč ale nepsal jen listy o sportu. Jeho dopisy překypují postřehy o lidské povaze, touze a pravdivosti. Jsou plné humoru i soudů o smyslu umění a literatury, o lidské mravnosti. S nebývalou silou a nadhledem v nich Hanč podává také svědectví o mezilidských vztazích, lidském utrpení, nemoci a smrti. Jako jakási červená nit pak celou knihou prochází nenapodobitelná oslava ženské a dívčí krásy. Listy se pak dají číst i jako svědectví o Hančově výjimečné osobnosti i jeho lidském osudu: „Z Hančových dopisů cítíme velkou osamělost, zároveň ale ohromnou lidskou družnost, potřebu být mezi lidmi a mluvit s nimi. Hanč se tu ukazuje jako člověk umíněný a tvrdohlavý, jako člověk, který měl pevné zásady – a to jak ve sportu, tak v tvorbě“, doplnil Šulc.

Pišme jen tehdy, když jsme pravdiví

Významným tématem listů je pak literatura a psaní, které Hanč vnímal jako životní poslání: „Psaní bylo pro Hanče esenciální, bylo jeho způsobem bytí. Na záznamech vidíme obrovskou sečtělost, ale i to, jak velkým znalcem vážné hudby byl. Pokud jde o tvorbu, jeho krédem bylo být k sobě co nejpoctivější. To znamená, že psát má smysl jen tehdy, když člověk sám sobě nic nepředstírá. Svým étosem a zaměřením šel úplně mimo nakladatelskou praxi té doby, i proto jeho dílo nemohlo na konci padesátých let vyjít.“

Svou tvorbou nastavoval zrcadlo celé české literatuře, jejímu vztahu k pravdě
Jan Šulc

Dopisy bratrovi: život nelze uchopit bez víry

Závěrečnou část knihy pak tvoří Hančovy odeslané dopisy bratru Oldřichovi. Vedle kresby rodinných vztahů či reflexí partnerského vztahu mezi mužem a ženou v nich najdeme i hluboké úvahy o víře v Boha, o jejím smyslu v lidském životě. „Hanč byl jedním z členů Skupiny 42, kterou tvořili lidé – včetně Jiřího Koláře nebo Jindřicha Chalupeckého - kteří neměli s křesťanstvím mnoho společného. Tady se ale ukazuje, že Hanč byl hluboce věřící. V dopisech bratrovi rozebírá, proč věří a co to pro něj znamená. Svět si nedokáže vysvětlit, nedokáže ho uchopit jinak než skrze víru. Především proto, že vidí, že bez smyslu bytí jsme nic. Je to velmi překvapivé, tak krásné a autentické vyznání jsem v české literatuře zatím nenašel. A je zajímavé, že pak už se toto téma v Hančově díle neobjeví“, vysvětluje Jan Šulc.

Pracovat nejen hlavou, ale i rukama

Kniha, kterou edičně precizně připravil Michael Špirit, pak představuje Jana Hanče i jako výtvarníka. Poslední část přináší barevné reprodukce jeho koláží i rozsáhlý soubor fotografií mapující celek spisovatelova života. „Hanč výtvarné umění miloval, k jeho nejbližším přátelům patřili přední čeští výtvarníci – Kamil Lhoták, František Hudeček nebo Václav Bartovský. Koláže podle mě tvořil proto, že jako člověk slova potřeboval i něco hmatat, potřeboval dělat i něco rukama. A v tomto smyslu pro něj byla koláž důležitá“, uzavřel Šulc.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související