Bylo jich 5 + 1. Výtvarné umění ve světě Bohumila Hrabala přibližuje precizní práce Evy Čapkové
V knize nazvané Bohumil Hrabal a výtvarné umění zkoumá autorka inspirace, které spisovatel čerpal z obrazů a grafik, ale především s celoživotních kontaktů a přátelských vztahů s některými z nejvýraznějších českých výtvarných umělců druhé poloviny 20. století. Studii Evy Čapkové vydalo nakladatelství Triáda.
Ze zpráv i vzpomínek, z vlastního literárního díla Bohumila Hrabala víme, že se o výtvarnou tvorbu zajímal, inspirovala ho, že sám v tomto oboru něco podnikal, a především, že mezi výtvarníky nalezl přátele, z nichž několik bylo pro jisté úseky jeho života podstatných, dokonce určujících, a to nejen v oblasti umělecké inspirace, ale třeba „jen“ lidského přátelství.
Eva Čapková svůj výběr omezila na pět osobností: Jiřího Koláře, Vladimíra Boudníka, Oldřicha Hameru, Zdeňka Boušeho a Ladislava MichálkaSíť souvislostí, kterou si čtenář může zbudovat z nabídnutého seznamu a naznačených biografických dat, je zásadním přínosem knihy. Ta možnost připomíná interaktivní hru, jejíž složky ožívají a z jedné kapitoly do druhé se přelévají tak, že nejen plní informativní funkci, ale postupně osvětlují spojitosti. Třeba vrstevnické a generační, blízkost k tzv. dělnickému prostředí a podobné. Je to jako hříčka na doplňování položek do vzorce, v němž dostaneme různorodá data. Někteří jsou Hrabalovi vrstevníci, nejmladší je mu věkem vzdálen o 23 let. Alespoň polovina z nich měla vztah ke Kladnu.
Ovšem nelze opomenout příchylnost k pražskému Žižkovu, a samozřejmě k Libni, ke sběrným surovinám, skvrnám nebo k explosionalismu. Nadpoloviční většina, nepřekrývající se s řečeným kladenským výčtem, se k Hrabalovi dostala teprve poté, co se seznámili s Vladimírem Boudníkem. U starších z tohoto výběrového společenství ještě lze hledat inspirativní prvky v kultuře tzv. první republiky, skupiny 42 či surrealismu. U mladších zas vliv zřízení, které pod pláštěm budovatelského nadšení oblékalo totalitu. Ta ovšem po obvodu jiné kružnice k nim všem měla spíše macešský vztah, ale nutno též dodat, že tento nepsaný „pánský klub“ byl natolik vnitřně svobodný, a jednoduše řečeno možná natolik bez ambicí, že i ve svazujícím a vytěsňujícím prostoru socialistického Československa dokázali prosadit svoji tvůrčí originalitu.
Formálně zvolila Eva Čapková pro svoji knihu koncepci podobnou dialogu Mezi kapitolou nazvanou Význam výtvarného umění pro Bohumila Hrabala na počátku a závěrečnou zohledňující jeho výtvarnou tvorbu, je pět statí ve stylu Hrabal a …, druhou položkou jsou ona jednotlivá jména. Tam vždy zjistíme základy biografie spisovatelova druha, jejich seznámení, konotace místní i personální. Do širších rovin zabíhá popis stylu toho kterého výtvarníka, jeho vliv na Hrabala a souzvuk společně nacházený, s Kolářem nad Eliotem nebo Kafkou, s Boudníkem v Pollockovi, s Hammerou – nejmladším ze zde zmíněných – zas zpátky k Boudníkovi.
Nikdy, a to je další pozitivum této knihy, to nejsou kruhy uzavřené, jejich hranice jsou propustné a průniky vzájemně se překrývající. Jestliže pro své zkoumání zvolila Eva Čapková množinu o velikosti jeden Hrabal a pět výtvarníků, jmenný rejstřík dalších blízkých osob ze stejné, ale i z jiných uměleckých oblastí, je samozřejmě široký – to už záleží na ochotě a zdatnosti čtenáře, kam se dál vydá. Autorka ho zorientovala dostatečně, a jestliže v úvodu opravňuje své bádání tím, že inspirační zdroj Bohumila Hrabala ve výtvarném umění „stál dosud trochu stranou“, po četbě její knihy je zřejmé, že tento nedostatek byl zcela vyhovujícím způsobem odstraněn.
