Budeme se bát robotů a sousedek?

8. září 2004

Současně přicházejí do kin dva filmy, které mají společný zájem o roboty. Snímek Já, robot se sice hlásí k Asimovovi, k jeho klasickým zákonům robotiky, ale vznikl ve fantazii hollywoodských řemeslníků a odpovídá jejich vkusu i schopnostem.

Vylíčení, jak bude vyhlížet americké velkoměsto za tři desetiletí, je jistě fascinující a technicky brilantní. Oceníme zejména dlouhé a nepřerušované průhledy od velkých celků zpodobňujících panoramata s autostrádami po detaily všedního pouličního ruchu hluboko pod nimi. Rovněž postavy plynule se pohybujících robotů zaujmou dokonalým trikovým vyvedením. Avšak samotný příběh stěží překvapí nějakou původností. Režisér Alex Proyas se spolehl na osvědčené stereotypy: držíme palce osamělému detektivu (Will Smith), jenž roboty téměř s rasistickou předpojatostí nesnáší, ale současně fandíme i robotu, který je podezírán z vraždy člověka. Samozřejmě nemůže chybět téměř mesiášsky zpodobněné sebeuvědomění tohoto robota, který začíná poznávat a prožívat dosud výlučně lidské aktivity. Do příběhu přirozeně zasahuje zlotřilý velkovýrobce robotů, sobecky sledující jen vlastní prospěch. A též se dočkáme motivu umělé inteligence, která se pokusí převzít kontrolu nad lidmi. Celkově však film navozuje dojem, jako kdybychom jeho jednotlivé dějové komponenty již někde viděli: ve starých chandlerovkách, v Kubrickově podobenství 2001: Vesmírná odysea, ve Scottově snímku Blade Runner, v Columbusově melodramatu Andrew - člen naší rodiny...

Will Smith ve filmu Já, robot

Levinův horor Stepfordské paničky, který nyní opět vychází, sice nedosahuje působivosti ani znepokojivosti jeho předchozí knihy Rosemary má děťátko, avšak obratným nakládáním s nejednoznačnými situacemi, hrou s náznaky, zaujme. Komunita vzorných hospodyněk, mezi něž se hrdinka i se svým mužem nastěhuje, sice naznačuje, že nemusí být vše v pořádku, ale současně nevylučuje ani tu možnost, že ženy právě v této pozici našly svou životní seberealizaci. Ostatně rodinný ideál v Americe minulých desetiletí se od zobrazeného stavu příliš nelišil.

Stepfordské paničky se prvního filmového ztvárnění dočkaly již před třemi desetiletími a tehdy se věrně přidržovaly znění předlohy. Nová verze doznává překvapivých změn. Nejenže režisér Frank Oz z hlavní hrdinky učiní populární, sebejistou televizní moderátorku manipulativních soutěžních pořadů (Nicole Kidmanová), ale především prosazuje komediální stylizaci a rovněž mění rozuzlení celého příběhu. Zde ovšem vyvstává problém: vyprávění je zbytečně rozvleklé, nezáživné, u zřídkavých vtípků vadí těžkopádnost.

Stepfordské paničky

Zobrazení stepfordských hospodyněk je lacině chichotavé, přemrštěné v syté barevnosti, přechýlené až do estrádní karikatury. Ostatně po herecké stránce je celé vyprávění nepříliš výrazné, chybí smysl jak pro akcentování paradoxů, tak pro sytější prokreslení jednotlivých postav, které jsou zužovány do typových přihrádek. Oproti románu film záhy prozrazuje, že dokonalé hospodyňky jsou doopravdy robotky: do jedné ze vzorných manželek je zasunuta kreditní karta, načež z úst jí vyjede svazek bankovek. Po této spíše trapné než k popukání vtipné epizodě už zbývá jen čekat, co bude dále následovat, a jak se s hrozivou situací vyrovná emancipovaná hrdinka.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...