Brusel v Praze, Picasso ve Varšavě. Průmyslový design, který změnil naše domácnosti
Laminátové židle, vázy z lisovaného skla, fény Stanislava Lachmana nebo pískací hračky Libuše Niklové. Předměty každodenní potřeby navržené na přelomu 50. a 60. let, které dodnes známe z československých a polských domácností, představuje právě otevřená výstava v Galerii Českých center v Praze.
Výstava je nazvaná „Brusel v Praze, Picasso ve Varšavě“ a je k vidění od 7. září do 29. září. Představuje jedno z nejvýraznějších období v dějinách průmyslového designu v obou zemích, který má ovšem rozdílné pojmenování - to, co Češi a Slováci označují za bruselský styl, v Polsku označují za styl picassovský. Vystavené předměty pocházejí ze soukromých sbírek Jana Jeništy a Filipa Speka. A právě Jan Jeništa na úvod vysvětluje, proč se výstava zaměřuje na to, jakým způsobem ovlivnila světová výstava EXPO 1958 v Bruselu výraz československého a polského designu… „Obě země mají v 50. a 60. letech zásadní milníky, a my si je letos připomínáme. A to ať už bylo EXPO 58 v roce 1958 nebo okupace Československa v roce 1968. Jedná se tedy o období, kterým něco začíná a něco končí, i v té designové tvorbě.“
„V jistém smyslu ano. To, co na výstavě ukazujeme, bylo možné jen díky tomu, že v obou zemích skončilo období stalinismu. V Polsku dřív, v Československu o něco později. V Polsku umělci konečně získali přístup k tomu, co bylo na západě aktuální a moderní. Částečně se to dělo i v Maďarsku a Sovětském svazu, ale v Polsku a Československu se to projevilo zdaleka nejvýrazněji. Díky tomu dnes můžeme na srovnat vnímání mezinárodního moderního stylu v Polsku a v Československu,“ říká polský sběratel Filip Spek a dodává, na základě jakých kritérií prováděli kurátoři výběr vystavených předmětů.
„Všechny objekty jsou z našich dvou soukromých sbírek, takže je to půl na půl – československé exponáty jsou z Janovy sbírky, ty polské jsou mé. Výstavu jsme rozdělily do témat, abychom mohli porovnat nejlepší práce umělců té doby. Třeba v porcelánu ukazujeme servisy na černou kávu, které se tehdy velmi těžko sháněli, ačkoli byli oblíbeným doplňkem interiérů. V případě nábytku byl největší rozdíl v pracích českých, slovenských a polských designérů v přístupu k moderním technologiím. Zatímco Československo mělo přístup k moderním plastům a především k polyesterovým skelným laminátům, ze kterých vznikaly měkké organické tvary, tak Poláci, pokud chtěli těchto tvarů dosáhnout, museli používat překližku jako jediný, jim dostupný, přírodní materiál."
„Představujeme tady taky lisované sklo, protože teprve v 60. letech se podařilo plně využít technologii lisovaného skla a vymyslet mnoho nového, co se týče forem i optických efektů skla. V Československu byla už tehdy velmi silná sklářská tradice, takže reforma lisovaného skla proběhla díky starší generaci sklářů, zatímco Poláci museli začínat úplně od začátku a teprve začátkem 60. let vznikla první sklářská huť. Výsledkem je, že české sklo má po technologické stránce větší kvalitu a polské má mnoho, mnoho nedostatků. Ale co se týče designu, mohou si směle konkurovat.“
„Zajímavým tématem jsou porcelánové figurky. V Polsku šlo o fenomén, velmi dobře se prosadily v zahraničí a dobře se prodávaly. Vznikly tak, že polský Ústav průmyslového návrhářství navrhl designérům, aby vytvořili nový, moderní, dekorativní doplněk interiérů. Na polské série figurek Češi velmi rychle odpověděli svou verzí porcelánové drobné plastiky, nejčastěji v černobílé kombinaci. Máme tu i příklad vzájemné inspirace - figurky českého lišáka a polské žabky. Vidíme, že Češi využili způsob dekorování tuší, který byl typický pro polské figurky.“
V přízemí jsou k vidění předměty denní potřeby - telefony, fény, mixéry, žehličky. Řada z nich se vyráběla celá desetiletí, například vysoušeč vlasů Stanislava Lachmana EM 521, který se vyráběl od roku 1955 více než třicet let v téměř nezměněné podobě. V úvodním prostoru je pak vystavený sedací nábytek. Nově se v Československu na začátku 60. let začal využívat laminát.
„Věnujeme se také dvěma tématům, které jsou nesrovnatelné. V Československu jsou to jednoznačně hračky Libuše Niklové - absolutní fenomén celosvětového významu, což je dané právě tím přístupem k umělým hmotách."
Poláci pak mají jedinečné dekorativní talíře, které nahrazovaly malbu v moderních domácnostech a byly ručně malované a relativně levné. Ve větších sériích se vyráběly v polských porcelánkách a právě ony daly název picassovskému stylu. V roce 1948 totiž Picasso během své návštěvy věnoval větší kolekci své keramiky Národnímu muzeu ve Varšavě, a ačkoli přišlo období stalinismu a nuceného socialistického realismu, umělci nezapomněli, co na této výstavě viděli a po roce 1956 se v době politického uvolnění k této estetice vrátili. Od té doby se jim říká picassovské talíře, ačkoli mnohé z nich mají abstraktní dekory.“
