„Brno jsem opustila pro Berlín, města jsou muži, je to láska.“ Dora Kaprálová vydává Berlínský zápisník

4. červenec 2016

Točí filmové i rozhlasové dokumenty, píše o literatuře i literaturu samotnou. Dora Kaprálová má zkrátka bohatý život a o tom, jak vypadá, se svěřuje čtenářům v knize Berlínský zápisník, která vychází v nakladatelství Druhé město. Právě na blog jeho šéfa Martina Reinera Kaprálová dlouhodobě přispívá texty, které mají podobu deníkových zápisků.

Jak práce na zápisníku vypadala?

Většinou jsem texty psala na poslední chvíli, ale ten bič mi hodně pomáhal. Mám za sebou novinářské pozadí, jsem zvyklá psát texty na zakázku do určitého deadlinu. Je paradoxní, že texty, které mám hodně ráda, nakonec vznikly v rekordním čase, třeba deseti minut. Byla to pro mě radost, způsob, jak zaznamenat nějaké stopy.

Zaznamenáváte svoje mikrozážitky z běžného života. Čím se musí vyznačovat, že si řeknete ano – z tohoto zážitku text vyrobím?

Musím se u toho předně pobavit. Musím při psaní mít pocit, že se nenudím. Ale to se dá vztáhnout na všechno, co dělám. Což je asi důvod, proč jsem nikdy nenapsala nic delšího a narativního – jsem trochu neklidná, a když text začne nabírat na těžkopádnosti, začnu se nudit. Důležité je pro mě zachytit údiv nad životem, který mě fascinuje.

Je to opravdu deník?

Klasický deník jsem si psala asi jen do čtvrté třídy. Spíš se snažím o zachycování obrazů. Před pár lety jsem si zamilovala amerického komika Louise C. K. Způsob pseudodeníku, který je spojený se stand-up comedy, je mi žánrem hodně blízký. Uvědomila jsem si až zpětně, že třetí část knížky, která víc a víc směřuje k povídkám, je složena z takových komediálních výstupů, které jsem si asi sama před sebou psaním nějak obhajovala. A to mě bavilo.

Místo jmen a názvů měst používáte pouze první písmeno. Proč?

Chráním tak anonymitu měst, ke kterým mám intimní vztah. Brno jsem opustila pro Berlín, města jsou muži, je to láska. Nezaslouží si být jmenována celým jménem, i když leckdo je asi pozná.

Jak moc vám přesun do Berlína a postupné sžívání s ním změnilo život?

Člověka to naučí pokoře, zvlášť když nemluvíte jazykem místa, kam se stěhuje. Zvláštní je, že čím méně jsem němčině rozuměla, tím víc jsem si prostředí idealizovala. Fabulovala jsem si rozhovory lidí v metru, v mém podání to byly skvělé příběhy. Čím víc jim rozumíte, pronikáte do banality. Ale i ta je úžasná, přináší spoustu potěšení a absurdních okamžiků.

Je Berlín svobodnější místo pro uměleckou tvorbu?

03662296.jpeg

Odpověď je ambivalentní. Určitě je tam víc možností, ale tvorba je nezávislá na místě, kde žijete. Je důležité mít solidní výhled z okna a soustředěnost, kterou vlastně můžete najít všude. Možná by to bylo v kriminále na Sibiři těžší, ale kdo ví…?

Liší se berlínské od pražských nebo brněnských podnětů?

Jiné jsou určitě, ale stejně má člověk tendenci vidět subjektivně to, co vidět chce a co je mu dáno vidět. Užívám si i samotné přesuny. Vlak mezi městy B a B je pro mě do jisté míry také pojízdným domovem.

V čem je literatura a psaní doplněk vaší dokumentární činnosti?

Je to nejsvobodnější způsob, jak něco zaznamenat. Můžete se beztrestně dopustit fabulace, té se dopouštím i v dokumentech. Ale v nich už dochází k souboji s pragmatickým uvažováním. Psaní je zdaleka nejsvobodnější způsob, proto mě těší a potřebuji ho jako vyvážení dokumentárních, i když v mém případě spíš pseudodokumentárních tvarů.

autoři: Karel Kratochvíl , Klára Vičíková
Spustit audio