Brno baví komediální klasika
V sousedství cizích i původních muzikálů se v Městském divadle Brno objevují pravidelně rovněž tituly veseloherní.
Proslulou komedii Nikolaje Vasiljeviče Gogola Hráči vidělo brněnské publikum naposledy v experimentálním pojetí Divadla Husa na provázku. Na repertoáru MdB se ocitla narychlo a víceméně náhodou jako pohotová náhrada za nuceně odložené Čekání na Godota. Režisér Zdeněk Černín, upravovatel moderně znějícího překladu Leoše Suchařípy, sem tedy za osvědčené dramaturgické spolupráce pečlivého Jiřího Záviše víceméně přenesl svou souběžně premiérovanou inscenaci z Opavy. V neměnném červenohnědém interiéru provinčního hotýlku pojal rafinovaně vystavěnou předlohu, rozdělenou tu do 23 částí a k prospěchu věci uváděnou nonstop, bez větších textových zásahů. Vhodně individualizovaný a zároveň přesné souhře podřízený kvartet "praktikujících" podvodníků (Martin Havelka, Erik Pardus, Patrik Bořecký, Zdeněk Junák), doplněný dalšími neodbytnými kreacemi, vedl k psychologicky věrnému jednání v gradovaných situacích osvěžených drobnými etudami a gagy.
Právě zásluhou typově výstižné a uměřené herecké složky bez vnějškových karikovaných šarží vynikla nadčasovost a aktuálnost hry - nejen v působivé demonstraci vášnivého gamblerství s jeho rozkoší rizika, ale také v nelichotivém zobrazení společnosti, v níž se utilitární lež a organizovaný podraz bere jako tolerovaná součást podnikatelského prostředí a všeobecného mamonářského životního stylu.
Poněkud složitější genezi měla česká premiéra Osudů dobrého vojáka Švejka, kterou v roce dvojího výročí Jaroslava Haška ve vlastní adaptaci slavného románu s dramaturgickou součinností Tomáše Steinera nastudoval ředitel divadla Stanislav Moša, a to po svých třech zahraničních prezentacích (Itálie, Německo, Chorvatsko) této nesnadno uchopitelné látky. Zmocnit se svébytně a nekonvenčně prózy tolikrát již jevištně i filmově ztvárněné bylo bezpochyby tvrdým oříškem a zůstalo jím i v tomto případě. V krátkých sekvencích nabízí Moša jakýsi digest textově krácených populárních epizod (v prvém díle ze zázemí, v druhém z vojenského prostředí), prokládaný dobovými písničkami a choreografickými výstupy.
Dvacet let po Hynštově "brechtovském" pokusu na téže scéně volí nenový princip divadla na divadle. Na útulné náměstíčko přijíždí s harmonikářem a viditelnou nápovědou kočovná herecká společnost, aby na rozloženém žebřiňáku předvedla svou produkci, v níž většina aktérů vystupuje v několika ostře konturovaných figurách. Nadějný výchozí princip kontrapunktu dvou významových rovin však není důsledně využit a postupně se vytrácí směrem k epizodistické prvoplánové ilustrativnosti.
Kaleidoskopický sled občas stylizovaných karetních čísel, kterým nechybí několik vtipných nápadů ani zapamatovatelných postav (feldkurát Katz Ladislava Koláře, nadporučík Lukáš Petra Štěpána aj.), se střídavým štěstím spojuje titulní antihrdina. Zdeněk Junák (alternuje Erik Pardus) ve víceméně ladovském vzezření nezdůrazňuje literární a filozofickou ambivalentnost typu, nýbrž veškerým protivenstvím čelí s všeobjímajícím úsměvem plebejského prosťáčka, který dokáže být bytostně optimistický, tudíž i programově šťastný a vnitřně svobodný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka