Bratři Wasserfuhrové dobře vědí, jak předávat pozitivní (jazzové) emoce

Již jejich debutové album Remember Chet, věnované Chetu Bakerovi, ukazovalo na mimořádný talent. Ten nezůstal nepovšimnut basistou Larsem Danielssonem ani trombonistou Nilsem Landgrenem a strmá kariéra obou bratří se rozjela naplno. Současné album Landed in Brooklyn – Ocitnuvše se v Brooklynu je jejich již pátým nahrávacím počinem.

Současní třicátníci se inspirovali albem Davida Bowieho Blackstar a ke ztvárnění svých představ oslovili saxofonistu Donnyho McCaslina a basistu Tima Lefebvra, kteří participovali na Bowieho poslední studiové nahrávce. Kvinteto dotváří bubeník Nate Wood, který mimochodem studoval s Charliem Hadenem a hrál svého času například se Stingem.

Úvodní skladba alba Bernie's Tune nás přivede do kontrastní mlýnice měkkého a zaobleného zvuku křídlovky a kupodivu ostřejšího tenor saxofonu a ještě břitčího piana. Rytmický groove a jazzfúzový směr poměrně jasně vytyčuje Lefebvrova akustická i elektrická basa, stejně tak jako Woodovy bicí, v následující skladbě Tutto. Bratři se rozhodli ignorovat jakoukoli tíživou kontemplaci a spíše se drží motta „pojďme a hrajme". Třeba i funk, třeba i Duka Ellingtona.

Bratři Wasserfuhrové se s radostí pustí i Skrze Monzun - Durch den Monsun, což je píseň německého rockového bandu Tokio Hotel. A počínají si jako Pat Metheny za časů projektu Secret Story, mám na mysli koláž Above the Treetops. To má na svědomí především marimba, přičemž basa jako by sledovala stopy Jaca Pastoria. Roman skladbu zakončuje seabordovým sólem a více poloh do jedné skladby už opravdu vtěsnat nelze.

Klasičtější jazzovou atmosféru na albu zastupují skladby Ella a S.N.C.F., což je zkratka pro Société nationale des chemins de fer francais, tedy francouzskou státní železnici. Lze se domnívat, že železnice je zde symbolem undergroundového nástroje používaného černošským obyvatelstvem k migraci z jižních segregačních států Unie do těch severních. Přičemž s sebou brali často to jediné, co měli: tedy jazz.

Co činí hudbu bratrů Wasserfuhrových tak výjimečnou, to je zejména jejich fascinace pro jednoduchost, jejich absolutní dedikace melodii a jejich cítění pro dramatickou lyriku. Technická virtuozita se demonstruje velmi sporadicky a pouze v těch chvílích, kdy jí je zapotřebí. Tak je tomu ve Stingově kompozici Seven Days, ve které důležitý part opět hraje seaboard Romana Wasserfuhra, stejně jako ve First Rays of Dawn – První paprscích úsvitu, ve které opět zaujme marimba. V rytmu valčíku se uklidňujeme, procházíme Brooklynem domů, naplněni jsme dostatečně a natlakováni tak akorát. Bratři Wasserfuhrové zkrátka velmi dobře vědí, jak předávat pozitivní emoce.