Boží milosrdenství se děje jen a jen naším prostřednictvím. Pásmo o švédské spisovatelce Kerstin Ekmanové

Do literatury vstoupila Kerstin Ekmanová (*1933) roku 1959 detektivkami. V té době se ovšem jednalo o naprosto okrajový žánr. Během čtyř let uveřejnila celkem šest próz, v nichž kostru tvoří události kolem zločinu; nikdy nejde o kriminální zápletku samotnou, ale o temné síly přítomné v člověku. Všichni autorčini hrdinové, nejen postavy detektivních románů, se v nějakém okamžiku ocitají na osudovém rozcestí. Jak se zachováme v mezních situacích? - to je otázka, kterou spisovatelka pokládá sobě i čtenáři a na kterou se snaží poctivě odpovědět.

Logo|foto:Český rozhlas

Návrat k epickému vyprávění a románu v sedmdesátých letech minulého století přinesl vlnu románových cyklů mapujících historii autorova rodného kraje. K tomuto proudu se s vervou připojila i švédská spisovatelka. Jejím rodným krajem je Södermanland a městečko Katrineholm, odtud její Katrineholmská tetralogie (Začarované kruhy 1974, Pramen 1976, Andělský dům 1979 a Město světla 1983). Od románových cyklů ostatních autorů se toto dílo ovšem výrazně liší: Kerstin Ekmanová vnímá vznik moderní společnosti z ryze ženské perspektivy. Jejími hrdinkami jsou čtyři generace žen v jedné linii.

Sara Sabina, dcera Edla, která zemřela při porodu ve velmi útlém věku, zneužitá sedlákem na statku, kde sloužila, vnučka Tora, již vychovávala babička, a poslední Ann-Marie, současná hrdinka žijící ve „společnosti blahobytu“ a rovných příležitostí. Tedy čtyři ženy v průběhu stovky let od strádání v těžko představitelné chudobě, přes první pokusy o samostatné podnikání až po moderní ženu, potýkající se s otázkou smyslu života a hledání vlastní identity.

Autorčiným celoživotním tématem jsou neznámé, iracionální a komplikované síly v člověku, tajemno a nepředvídatelnost lidského chování, do něhož se promítají city, pudy, rozum i kolektivní nevědomí, archetypy zobecňující dávné zkušenosti lidstva. Střet se zlem v různých podobách, včetně zla vlastního, zanechává v duši hluboké stopy, které se marně snažíme zastřít. Jenže minulosti se člověk nezbaví a za své činy nese odpovědnost. Osvobodí ho jen poznání.
Dagmar Hartlová (ve scénáři pořadu)

Roku 1993 vydává Kerstin Ekmanová román Černá voda, který jí přinesl světový úspěch. Kniha začíná dvojnásobnou vraždou, ale román vyrůstá z úvah o soužití civilizace s přírodou, o pramenech zla v našem nitru a zdroji nenávisti, o samotě, vině a nejistotě. A také o mateřství a identitě. Je napsaný průzračným, bohatým jazykem s nádhernými obrazy severské přírody a stojí na promyšlené struktuře mnohovrstevných podobenství. O něm i dalších románech pojednává pořad překladatelky Dagmar Hartlové, vysílaný v programové řadě Schůzky s literaturou.