Božena Němcová: Babička. V titulní roli Jarmila Kurandová

Babička se z kontextu tvorby Boženy Němcové vymyká. Sama Němcová si mezi svými prózami, v nichž realisticky reflektovala český venkov plný sociálních rozporů, cenila nejvýše Pohorské vesnice (1856). I v Babičce se soustřeďuje na uzavřený venkovský svět, sociální kritiku ale opouští. Venkov se stává idylickým místem, v němž vládne spravedlivý odvěký řád a láska.

Čtěte také

Natočit dobový film je moje splněné přání, říká Lenka Wimmerová, režisérka minisérie Božena

Děj knihy je známý i díky různým filmovým a televizním zpracováním. Poprvé byla Babička zfilmována již v roce 1921 režisérkou Theou Červenkovou. V titulní roli  se objevila matka Svatopluka Innemanna Ludmila, Barunku hrála mladší sestra Innemannové Liduška.

Velký význam měla pro české publikum verze režiséra Františka Čápa z roku 1940. Ten si pro hlavní role vybral Terezii Brzkovou (Babička) a Natašu Tanskou (Barunka) a film natočil ve složitém období počátku druhé světové války. „Byl šestkrát zakázán a teprve po sedmé povolen,“ napsal v září 1945 režisér František Čáp (1913–1972), když se odvolával proti vyloučení ze Svazu českých filmových pracovníků kvůli údajnému „schvalování háchovské politiky a politiky Hitlera“.

Dnes si pravděpodobně většina diváků spojí Babičku s dvoudílným televizním filmem z roku 1971 režiséra Antonína Moskalyka. V něm si titulní postavu zahrála Jarmila Kurandová. Zatímco většina herců se k hlavním rolím postupně dopracuje, Jarmila Kurandová se ke své životní a zároveň poslední roli dostala ve věku osmdesáti let, a to v divadle i před kamerou a v rozhlasovém zpracování. V roce 1971 nejdříve ztělesnila pohostinsky divadelní podobu Babičky Boženy Němcové v Mahenově divadle. Ve stejném roce ji do této role obsadil Antonín Moskalyk. Pro Jarmilu Kurandovou znamenala Babička obrovský úspěch a vepsala se tak nesmazatelně do paměti diváků jako před lety Terezie Brzková.

Z takových setkání v nás do konce života zůstává pocit štěstí.
Jan Tůma, režisér

„Naše komunikace o rozhlasové podobě postavy začala u polévky s liškami a pokračovala po jejím návratu do Brna úžasnými dvěma týdny setkávání ve studiu, kde nejen rozhlasový realizační tým, ale všichni herci, kteří na inscenaci spolupracovali, den co den opakovaně podléhali jejímu lidskému kouzlu a mimořádně profesionální přípravě. I když k naší další připravované spolupráci už nedošlo, protože Jarmila Kurandová nedlouho poté zemřela, dodnes si nesu s sebou obrázek úhledné staré paní, čekající před studiem na chvíli, kdy začneme natáčet, já přicházím ze své pracovny ve třetím patře a paní Jarmila se mi usměje vstříc a řekne: ‚Jeníčku, musíme se do toho dát, máme na dnešek tolik práce před sebou!‘ Vidím tu tvář a slyším ten hlas a jenom si znovu po letech potvrzuji, že z takových setkání v nás do konce života zůstává pocit štěstí,“ vzpomíná režisér rozhlasové inscenace Jan Tůma.