Borderline Films: „Jsme na pomezí umění a komerčního filmu"

18. červenec 2013

Rozhovor s Borderline Films – trojicí režisérů, kteří společně tvoří nejvýraznější značku v současném americkém (nezávislém) filmu.

Tento týden Čajovna přináší obsáhlý rozhovor s režiséry Seanem Durkinem (mj. režíroval film Martha Marcy May Marlene) a Antoniem Camposem (mj. Po škole a Simon Killer) a Josem Mondem (Kids In Love) ze skupiny Borderline Films, doplněný o interview s hercem Bradym Corbetem, který hrál ve filmech Larse von Triera nebo Michaela Hanekeho, ale často spolupracuje právě s Borderline Films. Na filmech ale také spolupracuje jako střihač a spoluscenárista, sám režíroval některé videoklipy a chystá se na vlastní celovečerní debut.

Poslouchněte si záznam Čajovny z 18. července. Část rozhovoru se skupinou Borderline přinášíme taky v přepisu níže:

Začněme u jména... Proč Borderline Films? Jaké hranice chcete zdolávat či bořit?

Sean Durkin: V zásadě jde asi hlavně o rozdělení filmu na umělecký a komerční, myslím, že nám vždycky šlo o to, abychom nezapadali ani do jedné takto vymezené kategorie. Borderline se tedy jmenujeme proto, že se vlastně snažíme tu hranici mezi artovým a komerčním filmem rozostřit a najít něco mezi...

(...)

Natočili jste spoustu videoklipů, Zvlášť Kids In Love byl velmi úspěšný. Jakou roli to sehrálo ve vaší kariéře? Opustili jste videoklipy poté, co jste začali natáčet celovečerní filmy? Nebo se jim věnujete dál?

Josh Mond: Už ne tolik, co dřív, ale je to skvělá příležitost si vyzkoušet věci, které potom můžete uplatnit v celovečerním filmu. Potíž je v tom, že na videoklip nedostanete moc peněz, což experimentování poněkud limituje.

02932629.jpeg

Sean Durkin: Nijak se tomu nebráníme, ale čekáme zkrátka na kombinaci toho pravého muzikanta, konceptu a rozpočtu... Určitě budeme v tvorbě videoklipů pokračovat.

A kdo jsou v současnosti vaši oblíbení muzikanti?

Sean Durkin: Já jsem velký fanoušek v New Yorku žijícího zpěváka a písničkáře JBM, toho teď hodně poslouchám, a taky hodně poslouchám Michaela Kiwanuku.

(...) Co vás přivedlo k dlouhým záběrům? Byli to vaši kameramani?

Antonio Campos: To ne, protože první krátké filmy točil Sean... Vyzkoušeli jsme si to a oběma se nám to líbilo. Víte, Kup teď! byl vlastně natočený jako reakce na film Třináct (Thirteen), kde bylo spousta rychlých střihů, a já chtěl natočit film o teenagerech, který by takový nebyl. Chtěl jsem se dívat té hrdince do tváře a pozorovat, co prožívá, jak své prožitky zpracovává, jak reaguje. Čili ono je to opravdu kvůli tomu hereckému výkonu, kterému to slouží. Pro režiséra není nic úžasnějšího než když stojíte za kamerou a vidíte, jak určitá sekvence začíná fungovat tak, jak jste ji napsali a zrežírovali. Ale na to je potřeba čas a trpělivost, musíte to pořád zkoušet, pořád se zlepšovat, pracovat na tom. Sean nedávno dokončil jeden miniseriál v Anglii a řekl bych, že tam má několik nejlepších dlouhých záběrů, které kdy kdokoli z nás tří natočil. Mám opravdu pocit, že se posunul na další úroveň, kterou zas budeme muset přetrumfnout.

Sean Durkin: V rámci carte blanche vybral Antonio sem do Karlových Varů Hanekeho film Kód neznámý. Je tam scéna s Juliette Binoche v pařížském metru – když jsem ji viděl ještě jako student, úplně mě to rozsekalo – je tam dlouhé minuty zcela statická kamera a přitom ta scéna má obrovské napětí, jen tím, že Haneke tam nechává událostem volný průběh, to pro mne byl opravdu důležitý moment. Po našem rozhovoru se ostatně půjdeme na ten film znovu podívat. Už se moc těším.

Antonio Campos: Další skvělá scéna v tom filmu je ten konkurs, kdy ona tam jenom stojí… Tohle mám na filmu nejradši: víte, že je to jen film, a zvláště třeba u téhle scény, kdy víte, že ona je přece herečka, že za kamerou tam stojí režisér, že je to celé jenom jako, ale vy přesto prožíváte ty emoce, které postavy rozehrávají. To je na filmu to nejlepší. Síla té scény spočívá v hereckém výkonu, kterému on nechá volný průběh, nechá ho přirozeně rozvinout, nepřerušuje ho. Právě na tuhle scénu a tu scénu ve vlaku mě Sean upozorňoval, když jsme film před deseti lety viděli poprvé. (...) Seane, řekl bych, že pro vás je důležitým tématem strach, což podtrhujete tím, že jste do Varů přivezl jako carte blanche, film zcela podle svého výběru, Rosemary má děťátko. Odkud se bere ten strach, a strach z čeho?

01061235.png

Sean Durkin: To je zajímavé… Asi ve všem, co jsem doposud dělal, jsem se popral s nějakým strachem, který v sobě tou prací částečně překonávám. Strach je pocit, který lze vyvolat a ve filmu je možné ho vytvořit tak naprosto konkrétně a hmatatelně, tak jak to nedokáže žádné jiné umělecké médium. Myslím, že film má v tomhle jedinečné možnosti a proto mne taky film zajímá. Rosemary má děťátko je to dokonalý příklad vyvolání strachu… Pro mne je to ideální film, protože má vynikající režii a zároveň je to komerční projekt, a právě o tohle spojení se snažím i já. Tím se vlastně vracím k vaší první otázce, k tomu rozostřování hranic mezi uměleckým a komerčním filmem. Rosemary má děťátko tohle dělá úplně ukázkově.

Dělal jste před filmem Martha, Marcy, May, Marlene nějaký výzkum sekt?

Sean Durkin: Ano, dost jsem se tomu věnoval.

A s jakými zkušenostmi jste se během tohoto průzkumu setkal?

Sean Durkin: To čím ti lidé procházejí, je opravdu drtivá zkušenost. Já jsem mluvil s mnoha lidmi během příprav filmu, ale i po jeho uvedení. Měli jsme čtrnáctidenní sérii novinářských projekcí ve dvanácti městech v USA a doslova po každé projekci za mnou někdo přišel s tím, že buď sám byl kdysi v sektě, nebo jeho blízcí… Jakmile se tímto tématem začnete zabývat, najednou zjistíte, jak je to rozšířené, setkáváte se s tolika lidmi, kteří jsou touto problematikou zasaženi. Je to zdrcující zkušenost, má to však i zajímavý rozměr pro všední život… Já sice nemám přímou zkušenost s žádnou sektou, ale psychologická manipulace je něco, s čím se setkáváte i v normálním životě, ve vztazích, které jsou nezdravé. Stačí se podívat kolem sebe a jakmile víte, jak sekty fungují, hned uvidíte podobné vzorce chování i ve vašem okolí. To zneužívání může být přitom velmi rafinované a na první pohled nenápadné. Ale tento typ chování je všude.

(...)

Řada herců vlastně zahájila kariéru v některém z vašich filmů, například Ezra Miller, Brady Corbet a řada dalších… Čím to je?

Josh Mond: Susan Shopmakerová, naše casting directorka, má zkrátka čich na lidi, kteří jsou nejenom talentovaní, ale kteří nám sednou a kteří nás inspirují. Taková je tedy dosavadní zkušenost. A pak, většina z našich představitelů jsou nejenom herci, ale i filmaři. Což je vzrušující.

02920921.jpeg

Je to pro spolupráci důležité? Že jen například Brady Corbet nejen herec, ale i scénárista?

Josh Mond: Je vážně vzrušující pozorovat jeho tvůrčí hledání – nejen jako herce ale i jako filmaře, je to imponující. To, že má tento nadhled, přidává i našemu filmu.

Snažíte se přilákat ke spolupráci s Borderlines další tvůrce? Chcete růst, nebo naopak zůstat jako „tříčlenná kapela”? Sean Durkin: Našim cílem bylo založit společnost, kde bychom všichni mohli experimentovat, najít svůj styl a režijně se realizovat. Jako společnost nemáme žádný pevný plán. Cílem je soustředit se nadále na režii, všichni jsme tvrdě pracovali, abychom se mohli režijně uplatnit a proto jsme také tu společnost založili, aby měl mladý režisér šanci najít svůj hlas. To byl příklad třeba Dvou bran sna, což byl celovečerní režijní debut, a teď se o totéž snažíme s Andrewem Renzim, jemuž pomáháme s jeho prvním celovečerákem. A tohle nás právě baví. Jak se naše kariéry rozvíjejí, můžeme dát druhým podobnou šanci a příležitost, jakou jsme poskytli jeden druhém navzájem.

(...)

Joshi, vy teď pracujete na svém celovečerním debutu?

Josh Mond: Ano, pracuji na scénáři, doufám, že ho brzo dokončím.

Můžete nám o něm něco říct?

Josh Mond: Je to portrét… Portrét dospívání. Víc zatím neřeknu.

Rozhovor přeložila Barbora Štefanová.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.