Bolest cítím, vidím, popisuju. Je tady a já ji nebudu škrtat, říká spisovatelka Anna Bolavá
Než Bohumila Adamová neboli Anna Bolavá vstoupila na scénu s debutem Do tmy, měla za sebou jen sbírku básní. Od té doby vydala tři další romány a za posledního Vypravěče je opět nominovaná na literární cenu. „Básně momentálně nepíšu, těm současným ani nerozumím. Zjistila jsem, že obrazy, které mě napadají, můžu použít v próze. Napsat prozaický text je pro mě pořád výzva,“ řekla ve Vizitce Markétě Kaňkové. Probraly spolu ale i focení kombajnů a pěstování brambor.
Byl teplý červnový den a ona chtěla vyrazit na ryby, cestou možná natrhat nějaké lipové květy. Jenže kromě touhy jít ven tu byly taky tři malé děti, které potřebovaly vykoupat a podívat se na pohádku. „Umyla jsem je, pustila jim Večerníček, v počítači založila soubor Sběr léčivých bylin a na ty lipové květy jsem poslala Annu Bartákovou. Úplně jsem viděla, jak sedí na kole a vítr jí fouká do vlasů,“ popisuje spisovatelka Anna Bolavá okolnosti vzniku jejího prvního románu Do tmy o bláznivé sběračce bylin. Ačkoliv jako malá sbírala za účelem výkupu byliny úplně stejně aktivně jako hrdinka jejího prozaického debutu, „svůj“ příběh ji napadlo zaznamenat až v onom červnovém večeru. Za knihu dostala v roce 2016 cenu Magnesia Litera pro nejlepší prozaický text. Ocenění jí, jak řekla ve Vizitce, hodně povzbudilo. „Nastartovalo mě a ukázalo mi, že můžu dál psát, tvořit další příběhy. Tehdy jsem si řekla, že budu spisovatelka.“
Je fajn být skromný a vážit si života
Spisovatelkou je dodnes, od té doby vydala romány Ke dnu, Před povodní a Vypravěč. Za tento prozatím nejobjemnější, nejvrstevnatější a žánrem hororu silně ovlivněný text je opět nominovaná na Magnesii Literu. O příběhu dvou dospělých bratrů, mrtvém dědovi, velkém červu a postavě záludného Vypravěče mluvila ve Vizitce detailně a povídání jí zavedlo až do raného dětství, kdy se sestřenicí hltaly strašidelné příběhy. „Ve dvanácti jsem na starém černém psacím stroji napsala dva takové romány. Byl to můj svět, do kterého mi nikdo nemohl zasáhnout,“ usmívá se. Žánr hororu má ráda dodnes, ostatně neklid, rozbouřené vnitřní vody, temná, hustá atmosféra a určitá dávka bolesti prostupují všemi jejími romány. I proto se rozhodla, že si jako svůj pseudonym zvolí příjmení Bolavá. „Bolest cítím, vidím, popisuju. Chtěla jsem upozornit na to, že tu je a já ji nebudu škrtat,“ vysvětluje.
Čtěte také
Ačkoliv Anna Bolavá vystudovala bohemistiku (jednu dobu se věnovala mapování nových slov, která ještě nejsou ve slovníku) a žije s odborníkem na Karla Havlíčka Borovského a Boženu Němcovou, po mateřské dovolené pracovala sedm let zcela mimo obor. Jako stomická poradkyně dávala přes telefon rady lidem, kteří například prodělali rakovinu tlustého střeva a byli na nějakou dobu odkázáni na vývod. „Denně jsem odcházela domů s pocitem, že dělám smysluplnou práci. Bylo to obohacující období. Těch zážitků jsem pořád plná, ale je ještě brzy o nich psát. Nicméně vychází mi z toho, že obyčejný člověk je hrozně silný. A že je fajn být skromný a vážit si života.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
