Bloudění v Krakatitu Alice Nellis

Dramaturgové Národního divadla sáhli po režisérce Alici Nellis, snad proto, že je to režisérka populární a známá, ale jistě i proto, že Kašlíkova hudební interpretace slavného díla Karla Čapka vychází z filmu Otakara Vávry, a kdo jiný rozumí filmařovi lépe než další filmař.

Alice Nellis bohužel nijak Vávrův filmový převod nerozvíjí, ale nedosahuje ani jeho kvalit, ani se k nim neblíží, ba spíše se od nich vzdaluje. Vávrovi se podařilo ve filmu přesvědčivě vykreslit delirantní psychickou propast vynálezce úžasné třaskaviny inženýra Prokopa, který v bezvědomí bojuje v nemocnici svůj boj o etický postoj vědce. Jeho vnitřní šílenství vyjadřuje nejen vyhraněně expresivní herectví Karla Högera, ale i filmově vytvořená atmosféra, kterou Vávra vyrobil šikovným střihem a výbornou mizanscénou, jež rozhýbala i nervní hudba Jiřího Srnky.

Alice Nellis nemá v Národním divadle k dispozici střih – jakkoliv ho občas nahrazuje všelijakými konvenčními závěsy – kompozice scén však více méně kopíruje originál. Nedodává k němu nic než několik tvůrčích či multimediálních „vylepšení“. Hraje se v roce 2017 a přitom skoro jako ve 30. letech, v kostýmech Vávrova filmu. Celé představení je jen velkým citátem bez kořene, z něhož by jevištní operní tvar mohl nějak tvořivě čerpat, ale nečerpá. Když už vybuchne bomba krakatitu, objeví se, jak jinak, atomový hřib. Režisérka Nellis nabízí prvoplánovou, velmi vyčpělou, kýčovitou imaginaci, jejímž vrcholem jsou filmoví koně běhající po eroticky nastaveném ženském těle.

Jediným interpretačním vkladem je činoherní Prolog, dopsaný režisérkou, v němž se poodhalují souvislosti Čapkova soukromí: jeho zdravotní křehkost, matka, otec a napětí mezi dvěma ženami, Věrou a Olgou. To vše se přenáší do půdorysu Krakatitu, takže se zdá, že jde o jakousi Čapkovu psychoanalýzu, kterou v operní podobě prohlubuje velmi empatická Kašlíkova hudba, plná napětí a dynamiky. Psychologizace je to velmi samoúčelná, neboť není v dalším dostatečně využita a vůbec se už nestává prostředkem cesty k pointě, ať u jakékoliv. Obrazně řečeno: na stěně visí puška jako v Čechovovi, ale nikdy nevystřelí, zůstává viset jen tak, zřejmě proto, že režisérce to přišlo docela pěkně a zajímavé. „Režisérský rukopis“ – a tady je třeba se tomuto vznešenému pojmu v případě Krakatitu trochu omluvit – se tak odráží v jakési jevištní koloratuře, která využívá omezený imaginativní rejstřík a nikterak nepracuje s Čapkovou (a Vávrovým) poselstvím.

Jedno se ale Alici Nellis podařilo výborně. Svým ornamentalismem a trpnou nápodobou filmové předlohy, poodhalila apelační slabost Vávrova filmu, zneužitého už v době vzniku pro komunistickou propagandu (premiéra byla v dubnu 1948). Odhaluje se tím ale i jistá strnulost samotného Čapkova díla, kterého se nikdo kromě skladatele Kašlíka (jeho výklad z roku 1960 byl v provedení orchestru ND a dirigenta Petr Kofroně podivuhodně živý), nepokoušel přeložit do současného kontextu. Čapek možná může inspirativně mluvit k současnosti, není to vyloučeno, ale rozhodně to už nedokáže starou řečí třicátých let minulého století, kterou tu a tam okrášlí (nikoli ozvláštní, to je bytostný rozdíl) nějaká tak ozdoba či hříčka.

Když inženýr Prokop ústy vynikajícího Josefa Moravce (ano, musí se to opakovat) zpívá o tom, že vědec má pracovat pro blaho lidstva a držet energii tak, „aby to svítilo, aby to hřálo…“ působí to v tomto režijním kontextu téměř směšně. Čapek tento humanistický patos, působící v době postmoderní, v níž se černá a bílá dávno promíchaly do sebe, poněkud otravně, ideologicky až kazatelsky, snadno rozhýbe a oživí literární zručností a talentem. Alice Nellis tento mramorový patos svým okrasným režisérstvím, jež se zcela míjí s neviditelným srdcem díla, naopak posiluje a tím diváka od věci odpuzuje.

Opera je komplexní dílo, pokud vypadne jedna složka, hroutí se obvykle celá inscenace. Hudba Václava Kašlíka i zpěv Josefa Moravce (za vyzdvižení stojí ještě Alena Poláčková v roli Věry a pak Princezny, svádějící Prokopa/Čapka jako zlá víla) jsou v Krakatitu naštěstí natolik silné, že se při velké snaze dá zapomenout i na jevištní čapkovské bloudění Alice Nellis. Ale upřímně řečeno: nebloudíme s Karlem Čapkem, který už obtížně dnes přežívá sám sebe, tak trochu my všichni…?