Bianca Bellová: Kronika ohlášené epidemie

Bianca Bellové

Přečtěte si povídku české spisovatelky a překladatelky s bulharskými kořeny, psanou v izolaci.

1. března

Národní referenční laboratoř potvrdila první tři případy nákazy.

Zmateného holuba hřivnáče, který nám každý rok randí na stromě za oknem kuchyně, zmátla teplá zima a přilétá letos dřív. Strom je ještě zcela holý.

Sdílím na sociálních sítích svou starší mikropovídku O lásce:

Ostrov se morové epidemii, která zuřila na pevnině, dlouho bránil. Hlídky střežící dodržování karantény ostřelovaly v přístavišti lodě, které se pokusily zakotvit.
Pak v odlehlé zátoce přistála loďka. Posel doručil dopis, začínající takto: „Milovaná Berenice, světlo mých očí, já žízním…“
Do týdne na ostrově nezbyl nikdo, kdo by pohřbil mrtvé.

Moje italská překladatelka Laura Angeloni ho obratem přeloží do italštiny.

5. března

Nakladatelství Argo pořádá pozoruhodný vánoční večírek. Ještě to nevím, ale je to nadlouho moje poslední společenská akce a poslední příležitost osobně se vidět s lidmi z oboru. Postupně se mi ruší všechny veletrhy – Pařížský salon, pražský Svět knihy – festivaly – jako Zlínské jaro, a další veřejná vystoupení. Už teď je zjevné, že náš domácí cash-flow utrží citelnou ztrátu. 

8. března

Jedu na koncert King Kruela do Berlína. Netuším, že to bude na dlouho můj poslední koncert a taky poslední cesta do zahraničí.

10. března

Napadá mě, že to budou zlaté časy pro prozaiky i básníky. Těch vypjatých příběhů.

Píšu si s Laurou, svou italskou překladatelkou. Už několik dní jsou ve svém městečku poblíž Říma uzavřeni doma, nemohou vycházet, jen na nákup a vždycky jen jeden člen rodiny s potvrzením. Děti mají strach a v noci jim lezou do postele. „To je ti tak surreálné,“ říká. Potvrdím jí, že je to mimořádně surreálné.

11. března

Uzavírají se základní i střední školy. Kluci mi zůstávají doma. Čeká nás mnoho dní o dvou teplých jídlech a vzrušujících večerů strávených hrou pokeru.

12. března

Vláda vyhlašuje nouzový stav a zákaz shromažďování.

Holub hřivnáč přiletěl i s partnerkou. Laškovně ji honí okolo stromu před naším oknem.

13. března

Vláda uzavírá hranice.

Kvůli epidemickým nařízením ruším oslavu svých kulatin na lodi Avoid, první od svých devatenáctin. Čekala jsem okolo osmdesáti gratulantů. Coby přesvědčenému introvertovi se mi tajně a výrazně uleví.

Začínám publikovat své dříve vydané povídky za sociálních sítích, každý den jednu. Neumím šít roušky, tisknout 3D ochranné štíty ani intubovat. Psaní je jediná věc, která mi jakž takž jde.

16. března

Adrian doma nahrává nový singl I get high. Zpívám v něm doprovodný vokál. Zpěv mi jde stejně špatně jako šití roušek, ale o to víc mě baví.

Synové pečou croissanty, na které si už dva dny chystají těsto. Jeden z holubího páru nasquatuje hnízdo, které na jiném stromě zbylo po jiném ptačím páru od loňska. Druhý z nich rve z okolních stromů větvičky a hnízdo jimi vylepšuje.

V noci se budím z divokých snů s trhnutím a pokaždé s jistotou vím, že už mám koronavirus. Netrvalo ani týden a nacházíme se ve stejně surreálných kulisách jako naši italští přátelé.

17. března

Lidé začínají hromadně nosit roušky. Ideální příležitost přepadnout banku. Nebo aspoň poštu.

Fotím se s knihou pro své nakladatelství pro kampaň Čteme doma; po uzavření knihkupectví se řada subjektů v nakladatelském průmyslu octne na pokraji existenčních problémů. Snažíme se našim čtenářům namluvit, že nás autory a nakladatele potřebují, že jsme všichni živi ze sdílení příběhů, zvláště v takových pohnutých dobách.

Adrian kreslí výjevy ze Žižkova v době koronavirové, každý den jeden. Na sociálních sítích se těší narůstající oblibě.  

18. března

Britská vláda uvažuje o experimentálním přístupu k epidemii – vytvoření stádní imunity, ignorování karanténních opatření a akceptování skutečnosti, že někteří zejména starší spoluobčané zemřou o něco dřív. Tramvajové dilema (trolley problem) se z hodin etiky, jak si je pamatuji, přesouvá do praktické politiky. Problém řeší teoretickou situaci, kde je na jedné koleji pět spoutaných osob a na druhé koleji osoba jedna, a dotazovaný má možnost přehozením výhybky odvrátit vozík od koleje s pěti lidmi na kolej s člověkem jedním, nebo situaci, kde vozík směřuje přímo na pět lidí na trati, čemuž tázaný může zabránit shozením obéznějšího člověka z mostu na trať tak, aby vozík zastavil.

Bono skládá píseň pro Itálii postiženou koronavirovou epidemií. Jako by ti chudáci už nezkusili dost.

Kvetou šáchory, zlatý déšť, japonské třešně a trnky. V Praze, kde téměř zmizel provoz, neskutečně intenzivně voní. Tak silnou vůni si nepamatuji. Nejspíš začínám být pod tlakem sentimentální.

19. března

Vláda vyhlásila zákaz vycházení bez roušky, která ovšem není nikde k dostání. Šiju si vlastní roušku, z podprsenky s motivy obrázků Roye Lichtensteina. Padá mi a funguje spíše pro pobavení okolí.

Jdu na promo akci Velkého knižního čtvrtka, která kupodivu nebyla zrušena, jen byla z akce pro veřejnost změněna na živé online vysílání. Volám organizátorům a ujišťuji se, že je akce zajištěna z hlediska sanitární bezpečnosti. Starám se o svou maminku, která je chabrus na plíce, a v žádném případě si nemůžu dovolit ji ohrozit nákazou. Ujišťují mě, že až hystericky dbají na dodržení hygienických pravidel, host je v místnosti vždy sám s moderátorem a před dalším hostem se celá místnost úzkostlivě vydezinfikuje. Ukáže se, že je v místnosti asi dvanáct lidí naráz. Schovávám se před nimi na balkoně. Jedna z autorek mi vypráví, jak její dcera dochází za svým přítelem, který je zrovna v karanténě. Zbaběle beru nohy na ramena a mizím po anglicku. Osobní oběti jen vocaď pocaď!

Radši jdu těch šest kilometrů pěšky, než bych lezla do veřejné dopravy. Ulice jsou vylidněné, na Staroměstském náměstí je jen několik ukrajinských stavebních dělníků dokončujících podstavec Mariánského sloupu, jeden metař a jeden blázen bez roušky, který už zdálky vykřikuje, že je to celý z lidí, ne ze vzduchu, vždycky jen z lidí!

Celé je to nereálné, jako by se člověk ocitl v programu virtuální procházky Prahou. Je ticho, jen ptáci křičí.

20. března

Nahrávám video pro projekt Přečtu ti pohádku pro nudící se děti postižené karanténou. Čtu kapitolu z knížky Roalda Dahla Obr Dobr.

Soudní a pohodoví lidé dostávají na sociálních sítích padoucnici a vzájemně se hlasitě blokují.

Oslovuje mě Aleš Palán, chystá projekt spisovatelé proti koronaviru. Oslovuje 19 autorů, aby pro něj napsali povídku; výtěžek má jít na boj proti epidemii.

21. března

Píšu povídku proti koronaviru. Už dlouho mi nic nešlo tak snadno a rychle.

V Itálii umírá 800 obětí viru za jediný den. Pouštím si (asi pošesté) Felliniho La dolce vita a piji primitivo. Myslím na své italské přátele. Také na své španělské přátele, protože ve Španělsku se epidemie rozbíhá se stejnou brutalitou. Těžko uvěřit, že teprve před měsícem jsem ve Španělsku byla na pohodovém turné. A také na své britské přátele a rodinu, protože Mordor už postoupil i na Britské ostrovy.

Vietnamci šijí nepřipraveným Čechům roušky.

22. března

Knižní grafička Jana Vahalíková mi dává své vlastnoručně ušité roušky a konečně mi vytrhává trn z paty. „Nenapadlo mě, jak moc bude v oboru ručních prací kulturní fronta v prdeli. Ale mohlo mě to napadnout, mohlo,“ praví.

Zpravodajský server přinesl zprávu o Argentince, která si nákazu přivezla ze Španělska. Z karantény v Cordobě uprchla za svým milencem do města Selva. Celé dvaapůltisícové městečko je teď v karanténě, protože vášnivá žena svého milence nakazila. Zbytek karantény stráví teď žena se svým podváděným manželem.

Kruh se uzavřel.

Synové tvoří krátká videa, jejichž hlavním hrdinou je jejich palec na noze jménem Hanz.

Čeští spisovatelé v izolaci. Pro Vltavu teď píší o životě v karanténě
Zavřená literární centra, zrušené besedy i veřejná čtení… I čeští spisovatelé teď tráví dny mezi čtyřmi zdmi svých domovů. Právě oni ke své práci nepotřebují křídu, razítko ani zástěru. Jenže potřebují inspiraci, potřebují sledovat svět kolem sebe, aby na něj mohli reagovat. Jak ho vidí právě teď, v tomto výjimečném období? Oslovili jsme řadu z nich, aby si poradili s tématem V izolaci. Tak, jak to umějí jen oni, tedy slovy.

autor: Bianca Bellová

Související