Berlinale blog. Černobílý asijský svéráz, jehož každé přirovnání kulhá

Z filmu Tráva, režie Hong sang-soo

Festival Berlinale uvedl novinky dvou autorů, kteří bývají označovaní za tvůrce „ve své vlastní kategorii“. Hong sang-soo a Lav Díaz – proč psát právě o nich?

Korejec Hong sang-soo i Lav Díaz z Filipín jsou etablovaní autoři, dobře známí divákům z festivalového okruhu, oba jsou ostatně držitelé řady cen včetně těch z Berlinale. (V české kinodistribuci jsou ale naopak takřka neviditelní.)  Hong Sang-soo natáčí civilní snímky ze současnosti s komorním obsazením, v nichž variuje různé vztahové a narativní vzorce – jeho postavy se potkávají v několika dnech po sobě, do rozpadajícího se vztahu muže a ženy přichází někdo nový, nebo sledujeme více verzí jedné situace. Tomu nakonec odpovídají  i názvy některých jeho snímků jako Den poté (2017) a Teď správně, potom špatně (2015), které sledují opakované situace. A mezi Hongovy postavy často sebereflexivně patří scenáristé, režiséři a herečky.

Kavárník korejských příběhů

V novince Tráva, jejíž název zůstává záhadou, se Hong definitivně pasoval do role režiséra-kavárníka, který spravuje prostor, ve kterém se odehrávají různě do sebe vložené příběhy. Postavy píší příběhy pro jiné, zachycují odposlechnuté dialogy do scénářů, žijí napsané příběhy a vystupují z nich. Kavárník je milovník klasiky a příběh občas podmaluje hudbou, která kontrastuje s hovorem, oprošťuje ale film od barev i efektů, vypráví černobíle a svou obvyklou ležérní kamerou. Nechybí alkoholický nápoj sodžu, akcelerující emoce probíhajícíh konverzací, a vše se pak uzavírá na lakonické stopáži lehce přesahující hodinu. Hong tedy naplňuje, resp. variuje očekávání svých diváků a pro recenzenty často zůstává spíš hravým tvůrcem poměřovaným ve své vlastní kategorii než autorem snadno srovnatelným s dramatickými fikcemi ze současnosti i minulosti, které ho obklopují v soutěžní festivalové sekci. (Letos konkrétně v sekci Forum.) Výsledkem Trávy je pocit lehké hry s vážnými tématy, v nejsilnějších momentech snad jednoduchost s hloubkou, cíl často definující filmovou poezii.

Píseň, kronika Filipín

Lav Díaz naproti tomu vyniká právě opačnými – super dlouhými stopážemi filmů, které mají čtyři, šest i osm hodin. Dlouhodobě navíc dává přednost černobílému obrazu před barvou. Jeho novinka Ďáblova sezona je novým krokem v tom, že jde navíc o muzikál. Žádnou hudbu v něm ovšem neslyšíme. Postavy ale a capella zpívají řadu dialogů v příběhu o Filipínách na konci 70. let, kdy jih země ovládají paramilitární jednotky věrné diktátoru Marcosovi. (Dědictví tohoto režimu je Díazovým celoživotním filmovým tématem, viz Počátky historie, Ta, které odešla ad.) Do tohoto období je zasazený jinak velmi prostý příběh tragické lásky Ďáblovy sezony o básníku Hugovi a jeho přítelkyni, dobrovolné lékařce, které se vydává na jih pomáhat tamějším obyvatelům. Formát čtyřhodinového muzikálu může vnějškově upomenout na Bollywood, přítomnost duchů a nadpřirozených jevů zase například na Thajce Apichatponga Weerasethakula (Láska z Khong Kaen, Strýček Búnmí, Tropická nemoc). Přirovnání ale nutně kulhají, stejně jako přirovnání Honga k Woodymu Allenovi.

Díazovy filmy, které pomohly definovat žánr slow cinema, byly vždy smutnou písní, oplakávající nespravedlnou minulost Filipín anebo Ukolébavkou pro bolestné tajemství, jak se jmenuje jeho osmihodinový opus z roku 2016.  Tentokrát píseň dostává explicitně přidělené místo ve struktuře filmu. A divák šanci si uvědomit, jaké to je, když jsou postavy nucené zpívat písničku totalitního režimu, který nedisponuje jen zbraněmi, ale také tvoří mýty. I když pro mě osobně není Ďáblova sezona nejlepší Díazův film, vstoupit na čtyři hodiny do prostoru jiného tempa a jiné narace, bylo opět obohacující.

Berlinale blog. Na českou účast můžeme být hrdí díky filmu Až přijde válka

Z filmu Až přijde válka

Slovenská domobrana, český režisér. Znepokojivý dokument Jana Geberta, uváděný na 68. ročníku filmového festivalu Berlinale, pojednává o mimořádně aktuálním evropském tématu.

Výhody neporovnatelnosti

Mistr variací z Koreje i svéhlavý tvůrce mnohahodinových černobílých vyprávění v pomalém tempu mi na okraj letošního Berlinale mimo jiné připomněli, že pokud je dokážeme vnímat hlavně v jejich vlastní kategorii, těžko poměřovatelné s jinými vyprávěními, žánry a přístupy „kolem nich“, měli bychom počet kategorií, ve kterým o filmu přemýšlíme, celkově pořád rozšiřovat. A už tím oba dva režiséři rozšiřují povědomí o tom, co je kinematografie. (Resp. narativní hraný film.) Porovnávat a srovnáním obohacovat, nezjednodušovat, totiž není jednoduché. Není všechno něco jako něco jiného. A ne všechno už tu bylo.