Běda poraženým, hanba vítězům. Příběh Vladimíra Körnera

„Po pětačtyřicátém jsme se s rodinou vrátili zpátky do pohraničí, do Sudet. Jako šestiletý jsem tam procházel jednou německou vesnicí, a ta byla zabydlená jenom oběšenci. Celé rodiny řešily to, co jim napáchali Rusové, sebevraždou. Tohle jsem dostal do vínku v mládí a s tím, myslím, i odejdu,“ prorokuje spisovatel. Dodává, že jeho knihy i filmy podle nich natočené byly vždy blízké spíše Maďarům, Polákům a Němcům, tedy poraženým národům, které se necítí jako vítězové. On sám, jak říká, se jako vítěz necítil nikdy.    

Těsně před koncem války mu přímo před jeho očima zastřelili otce. „Nebýt toho, asi bych nenapsal ani řádku,“ spekuluje. Podle Körnera je lepší o životě psát než život žít. Psaní a život se u něj vždycky mohutně prolínaly. „Třetinu života jsem strávil ve fiktivním světě románů a scénářů. Věnoval jsem se pouze tragickým příběhům, a to je u obecenstva a především u politiků ve velké nemilosti,“ mluví Vladimír Körner o vlastních zkušenostech. Týká se to jakéhokoliv režimu. Na otázku, co politikům na tragických příbězích vadí nejvíce, odpovídá: „Spisovatelé v nich ukazují, že nad námi jsou mocné fatální síly. Pro mě je to nepřímá cesta k Bohu.“

Vladimír Körner s rodinou po převzetí Výroční ceny Asociace českých filmových klubů v podobě zmrzliny na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti|foto: Jakub Hněvkovský

Rodiny Körnerova otce i matky pocházely ze Zábřehu. „Po záboru Sudet museli naši před Němci utéct, já jsem se tak narodil na cestě – v Prostějově. Zpátky do Zábřehu jsme se vraceli s tatínkovou cínovou rakví,“ vybavuje si. K městu a celému kraji má dodnes silný vztah. Projevoval se mimo jiné i tím, že se tu natáčely jeho první filmy, tedy snímky podle jeho scénářů – Deváté jméno či Místenka bez návratu, ale i některé pozdější, například Cukrová bouda nebo Der Lebensborn – Pramen života. Dnes už sem tak často nejezdí, přijel si sem nicméně pro „zábřežského Oscara“, kterého mu město udělilo k osmdesátinám. „Vážím si toho, že ho vykovali, i když bych raději dostal jinou figurku než právě Oscara,“ usmívá se čestný občan Zábřehu na Moravě.

S cenami, které získal, by si mohl otevřít obchod. Český lev, Cena Vladislava Vančury, Státní cena za literaturu, Prix Europe – to jsou jen některé z těch, které doma uchovává. Tou zatím poslední je Výroční cena Asociace českých filmových klubů, kterou převzal v srpnu v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. V příjemném městě strávil několik dní a rozhodně tu nepotvrdil pověst morouse. Po projekcích svých filmů ochotně a vášnivě debatoval s diváky, a dokonce se i nechával fotit. Samotné ocenění pak lakonicky okomentoval slovy: „Beru to jako pozornost na rozloučenou!“

Film Údolí včel natočil v roce 1967 podle Körnerova scénáře František Vláčil|foto:ČT

Gottovo papapa

V rámci Letní filmové školy byly uvedeny i krátké studentské filmy vzniklé podle Körnerových scénářů z dob jeho studií na FAMU. Byla to unikátní příležitost, tyhle snímky často k vidění nejsou. Diváci v Uherském Hradišti tak mohli sledovat výsledky spolupráce Vladimíra Körnera například s režiséry Dušanem Kleinem nebo Miroslavem Sobotou. „Nejlepší z filmů, které tu běžely, jsou myslím Závory, které jsem dělal s Milenem Nikolovem. Hudbu k filmu složil Angelo Michajlov a přivedl tam tehdy takové švícko, zpěváčka, který se jmenoval Karel Gott. Ten tam dělal takové papapa,“ líčí Körner. Snímek je významný ještě z jednoho důvodu: jednu ze svých prvních zásadních filmových rolí v něm ztvárnil Josef Abrhám.

Který autor je rád, když mu někdo jiný změní příběh? Vladimír Körner měl na podobné praktiky smůlu.

Tehdy ještě psal Körner příběhy ze současnosti. „Byly ale tak černé, že už tenkrát musely doznat změn. Závory i Čas jeřabin musely mít úplně jiné konce,“ zlobí se scenárista ještě dnes. Ostatně – který autor je rád, když mu někdo jiný změní příběh? Vladimír Körner měl na podobné praktiky smůlu. Natáčení prvního celovečerního filmu podle jeho scénáře Tichá zimní hora bylo zastaveno po čtrnácti dnech a materiál zabavila StB. Už se nikdy neobjevil. Film točil Jiří Sequens a měli v něm hrát například Jaroslav Satoranský, Jaroslava Tvrzníková, Míla Myslíková nebo Radovan Lukavský. „V té době dostala naše republika do názvu slovo ‚socialistická‘, režim byl plný optimismu, ovšem tyhle snímky pro něj byly příliš černé. Přicházely tedy zákazy nebo vynucené změny konců,“ vysvětluje Körner tehdejší situaci kolem svých filmů. Podobné problémy měl pak i se snímkem Cukrová bouda, na kterém pracoval s Karlem Kachyňou. Obrátil se proto do historie, té hodně vzdálené, která režimu nevadila tolik. Ale jednoduché to se svojí tvorbou neměl nikdy.

Adelheid je pátým celovečerním filmem Františka Vláčila. Podle knihy a scénáře Vladimíra Körnera vznikl v roce 1969|foto:ČT

Pryč s legitimací

I když Vladimír Körner tvrdí, že je důležité nepřiklonit se k žádné ideologii, jeden čas byl dokonce ve straně. Bylo to těsně poté, co absolvoval FAMU. „Dostal mě tam můj pedagog F. A. Dvořák. Spolu s Milanem Kunderou říkali, že čím víc slušných lidí ve straně bude, tím lépe se bude moci na systém útočit zevnitř. To byl rok 1968, ale skončilo to ruskými tanky a normalizací. Tak jsem vystoupil, a to tím způsobem, že jsem poslal legitimaci stranickým orgánům zpět doporučeným dopisem. Pak za mnou ještě přišli Karel Steklý a Václav Vorlíček a já jsem jim říkal: to byste mě museli, vy volové, důkladně prověřit, protože mně ta demokracie je bytostně cizí. To je naštvalo úplně morově,“ vzpomíná spisovatel a scenárista. 

Po listopadu 1989 se pak dostal ke svým barrandovským kádrovým materiálům. To, co si v nich přečetl, ho ani moc nepřekvapilo. „Píše se tam, že předseda závodního výboru tvůrčích pracovníků Vorlíček poukazuje na to, že jsem se dosud nevyjádřil ke vstupu vojsk, takže žádá moje okamžité propuštění. Ale o mrtvých jen dobře, nebudeme nikoho jmenovat!“  

Barrandov a jeho filmová studia jsou Körnerovým dlouhodobým tématem, možno říct i traumatem. Za ředitelování Václava Marhoula, tedy po roce 1989, byl „vyhozen pro nadbytečnost“. Dodnes ho trápí nejen to, co se přihodilo jemu, ale situace, kterou přinesla barrandovská privatizace obecně. S Barrandovem byl totiž dlouho profesně spojen.

Jeho cesta na barrandovský „kopec“ vedla přes Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, kterou vystudoval na stipendium. Poté vedly jeho kroky na FAMU, kterou absolvoval s červeným diplomem. „Možná mi teď bude přiřknut titul magistr,“ těší se. Jeho pedagog František Allan Dvořák učil na katedře scenáristiky a dramaturgie například i Miloše Formana. „Pak měl ročník, ve kterém nás bylo pět. Čtyři vyhodil a mě poslal dál k Františku Danielovi,“ popisuje Körner svůj studentský postup. Posléze nastoupil na Dvořákovo místo na Barrandově. „Se zdejšími filmovými studii jsem byl tedy spjat bytostně,“ uzavírá.  

Vladimír Körner je podepsaný i pod snímkem Zánik samoty Berhof. V roce 1983 ho natočil Jiří Svoboda|foto:ČT

Zachránil ho Jesenius

Ale ani jeho zdejší jízda nebyla spanilá. Tedy – chvíli ano, ale po sovětské okupaci Československa v roce 1968 mu na Barrandově vystavili stopku. „Vláčila tu vzali celkem na milost, ale já jsem měl smůlu. Zachránili mě Slováci, pro které jsem točil seriál Lékař umírajícího času o doktoru Jeseniovi. Přišlo na mě ale udání, a tak se práce zkomplikovala. Museli jsme tenhle velkofilm točit na šestnáctimilimetrový film, s čímž si kameraman Ivan Šlapeta hodně užil,“ vzpomíná Vladimír Körner. Zmíněné udání na něj doputovalo z Pražského hradu a konstatovalo, že jako scenárista znásilňuje české dějiny. Proto tedy ona „šestnáctka“ a navíc z České televize se nechali slyšet, že projekt odvysílají pouze jednou, ve slovenštině, a konec. Na Slovensku byla série nedávno zdigitalizována, občas je vidět v Polsku, ale v Česku je to bída. „Mrzí mě to. Je to pětidílný film, režíroval ho Miloslav Luther, hraje tu devadesát procent českých herců a jde o bytostně české dějiny – bitva na Bílé hoře, defenestrace, poprava českých pánů, anatomické pokusy, prostě převratné historické události. A Česká televize tohle všechno uvedla jenom jednou,“ stýská si scenárista. 

Ale jak už jsme řekli, na problémy byl zvyklý. Do stoupy už předtím putovaly některé jeho knihy i filmy. Týkalo se to jeho prvního románu Slepé rameno, to se psal rok 1961. Zajímavé je, že v roce 1966 už vyšel bez komplikací. V roce 1989 připravoval Körner s Oldřichem Kulhánkem reedici knihy Písečná kosa, měla vyjít na křídovém papíře, ilustrace už byly připravené, signální výtisk na světě. Ale zase k vydání nedošlo. Mluvili jsme už o filmu Tichá zimní hora a o zabavení natočeného materiálu Státní bezpečností. „A z Barrandova mě nakonec vyhodili i se scénáři, což pro mě byl důkaz, že Barrandov už filmy dělat nechce,“ uzavírá výpočet křivd, které na něm byly napáchány, Vladimír Körner.

Podle scénáře Vladimíra Körnera natočil v roce 2005 režisér Milan Cieslar film Krev zmizelého|foto:ČT

Umět se ozvat

Jak je snášel? „Ze začátku, když jsem byl mladý, jsem z toho měl žaludeční vředy. Ale obzvláštní perda pro mě byl ten rok 1989. K moci se totiž dostali moji v podstatě kamarádi, třeba Jiří Křižan, a od nich jsem podrazy nečekal. Vyčítali mi, že jsem točil filmy za normalizace! Chtěl jsem po nich, aby jmenovali jediný můj prorežimní film, jedinou prorežimní knihu, jediné prorežimní slovo. A to, pochopitelně, nemohli. Nic takového nebylo.“

Kvůli polistopadovému vývoji na Barrandově se Körner svého času odmítl stát členem České filmové a televizní akademie. Že prý s těmi, kteří privatizovali Barrandov, nebude v jedné skupině. Nakonec ale důsledný nebyl. „Dneska tam jsem, hlavně díky Ivu Mathé, a mám úlevu – nemusím platit příspěvky a činnosti organizace se aktivně neúčastním,“ popisuje současnou situaci se svým členstvím. Je zřejmé, že akademie potřebuje i lidi typu Vladimíra Körnera. Tedy erudované odborníky a současně umělce. Lidi, kteří umějí napsat scénář, vyznají se v dramaturgii, prostě vědí, jak se točí film. Lidí, kteří vědí, co si filmař může dovolit a co už ne. Lidí, kteří se umějí ozvat, když o něco jde.

Vladimír Körner v roce 2009 ve studiu Českého rozhlasu|foto:Alžběta Švarcová,Český rozhlas

Jak vidí svoji budoucnost důchodce, kterého kdysi vozil džípem po Havaně Che Guevara a u kterého škemral o filmovou či literární výuku jeden ze strůjců nerealizovaného Vánočního puče v roce 1967, generál Šejna? „Co mě v osmdesáti ještě čeká, co tam vepředu ještě mám? Dnes už raději zapomínám, než vzpomínám. Ale jinak berte ta moje prohlášení jako čestné slovo Gaskoňce nebo nordickou lest. Tedy kromě toho, že už nic nenapíšu, to platí. V současné době hraju pasiáns, na chatě řežu dřevo a koukám do dálek. Bohužel, moje elektrická pila má krátký kabel, takže se s ní nedostanu do lesa. Přitom by se mi to tak hodilo: je tam spousta soušek po kůrovci!“

Jak ale známe Vladimíra Körnera, určitě něco vymyslí. Třeba si nechá kabel pily prodloužit nebo si půjčí pilu motorovou. Koneckonců, než mu ji ukradli, měl právě takovou. Ty soušky by přece byla škoda v lese nechat!