Becket aneb Čest Boží - recenze

Jako desátou premiéru 65. sezony nasadilo Městské divadlo v Brně inscenaci slavné historické hry francouzského dramatika Jeana Anouilhe /žana anuje/ „Becket aneb Čest Boží". Drama o přátelství a nenávisti dvou vlivných mužů v Brně nastudoval hostující slovinský režisér Janez Starina. Následující recenzi připravil náš spolupracovník David Kroča.

Ačkoliv od prvního uvedení hry Jeana Anouilhe uplynulo víc než půl století, o její stálé aktuálnosti netřeba pochybovat. Téma politikaření, úplatkářství a ziskuchtivého taktizování je stále divácky vděčné, neboť je zprostředkuje atraktivní příběh o osudovém setkání dvou velkých postav anglické historie: krále Jindřicha II. a budoucího světce Tomáše Becketa.

Hostující slovinský režisér Janez Starina se ve své inscenaci soustřeďuje hlavně na komplikovaný a v podstatě intimní vztah dvou mužů, kteří se snaží - každý po svém - v životě realizovat. Sleduje hlavně vývoj tohoto vztahu, který postupně odkrývá další nadčasová témata. Becket stojí na začátku po králově boku jako jeho kancléř, ale také jako věrný přítel v pitkách a milostných dobrodružstvích. Poté, co jej král dosadí na post arcibiskupa, stávají se někdejší druhové zarytými nepřáteli. Inscenace pak vypovídá také o tom, jak složitá je někdy cesta za poznáním sebe sama i za odhalením svého místa v životě.

Režisér navázal na autorskou snahu odlehčit závažné poselství vtipnými mezihrami. V brněnském nastudování však mají tyto komické etudy někdy až podobu nevázaných klauniád, jejichž kvalita kolísá. Zatímco výstup, kdy Jindřichovi baroni doslova zápasí s vidličkami, docela vtipně karikuje prostoduchost na královském dvoře, opakované slovní vulgarity působí dost samoúčelně a nemají ani oporu v jinak svižném novém překladu Jiřího Žáka. Inscenaci neprospělo ani nadbytečné rozehrávání detailů. Zvlášť únavně působí ve finále, kdy by mělo napětí gradovat. V Brně se naopak temporytmus ztrácí, a to možná i kvůli tomu, že od královy první repliky k poslednímu monologu uplyne těžko uvěřitelných 210 minut.

Navzdory své neúnosné délce se inscenace zadírá pod kůži. Je to zvláště zásluhou hereckých výkonů, mezi nimiž dominují představitelé ústřední dvojice. Petr Štěpán jako Jindřich II je muž přímočarého myšlení, který jedná pudově, protože má moc, ale nemá patřičné vzdělání ani noblesu. Becketa trestá, ačkoliv ho stále miluje, protože mu to velí uražená ješitnost. Petru Štěpánovi se také podařilo vyjádřit královu rozporuplnost v tom, že z jeho strany nejde ve skutečnosti o vztah přátelství, ale o jakýsi zvláštní typ rozmaru či posedlosti. Nejednoznačnou postavu vytvořil rovněž Petr Gazdík v Becketovi. Ten nejprve toleruje svému králi jeho vrtochy, jako duchovní však v sobě objevuje přirozený klid a sebekontrolu. Z rozmařilého kumpána v radovánkách se postupně stává asketa, jenž hájí čest Boží i za cenu vlastní zkázy.

A ještě jeden důvod, proč se vyplatí brněnského Becketa vidět. Vedle hereckých kreací jsou to efektní výtvarné obrazy, které režisér vytváří s pomocí důmyslného svícení a hlavně náznakové scény, kterou navrhl přední slovinský scénograf Jože Logar. Když se oba protagonisté naposledy setkávají, výmluvně jejich těla obklopuje mrazivá mlha, a když Becket na konci druhého dějství zasedá k hostině s pozvanými chudáky, připomíná to obraz poslední večeře Ježíše s učedníky. Inscenace tak dostává punc působivé podívané, což v současném divadle zdaleka není samozřejmost. David Kroča