Bdění s nejtiššími obrazy

A to nejen proto, že pětisetstránkový špalíček s prostým názvem Básně (pečlivě editovaný Janem Šulcem) může autorovi, který od roku 1987 vydal v exilových nakladatelstvích a samizdatu již patnáct básnických sbírek, ale doma je prakticky neznámý, přinést jistou satisfakci.

Jeho dílo, jež je v Básních obsaženo téměř celé (s výjimkou dvou sbírek), svou kvalitou i tónem totiž zároveň upřesňuje a doplňuje představu o charakteru české poezie poslední třetiny 20. století. Ač básník náleží datem svého narození (19.3.1937) k silné generaci "šestatřicátníků", od tvorby jejích nejvýznamnějších autorů (k nimž patří např. V.Havel, V.Linhartová či J.Gruša) se jeho texty liší svým tíhnutím k prostotě. Žádné důvtipné a zaumné hry s jazykem, obrazy či situacemi.

První sbírka - Básně z poloostrova - se podobá spíš deníkovým záznamům: nostalgické ohlížení za domovem, z něhož básník odešel po srpnu 1968, se prolíná s impresionistickými momentkami kanadské krajiny a se snovými představami. Ty se pak skládají do nadskutečných Minipříběhů - třetí sbírky, kde se k nim připojují i autorovy postřehy z cest, jež ostatně byly důležitou tematickou vrstvou i ve Verších léta a zimy, tedy ve sbírce druhé.

Nostalgie po domově, vtělená do "tichých obrazů", se od chvíle, kdy má básník opět možnost navštěvovat svou vlast, mění v převažující přístup k veškerému uplývajícímu dění a zároveň se pojí i s ironií a jemným humorem. Tyto tóny později ještě sílí a spolu s postupující minimalizací výrazu často dospívají až ke strofám připomínajícím haiku či aforismus.

Kniha je doplněna třemi charakteristikami básníkovy tvorby - od Petra Krále, Jana Štolby a Lubomíra Martínka. A také obsažným doslovem, ve kterém Emil Juliš dává prostřednictvím úryvků z korespondence nahlédnout do peripetií autorova života. Díky tomu poznáváme, že lehkost, prostota a průzračnost veršů vyvěrají z básníkovy autentičnosti a z důvěry v osud, který ovšem, jak už tomu bývá, tak lehký není.