Batrachomyomachia aneb Žabomyší a jiné války

30. červenec 2009

Grafik, malíř a sochař Jiří Anderle si název pro svou výstavu vypůjčil z řečtiny. V překladu "žabomyší války", neustálý marný zápas člověka, jsou tématem retrospektivní přehlídky, která se koná v Galerii hlavního města Prahy, v Domě U Kamenného zvonu, od 12. června do 4. října 2009.

Jiří Anderle je veřejností vnímán především jako grafik. Současná výstava ukazuje, že jeho malířská a sochařská tvorba je neméně významná. Výstava představuje průřez autorovou prací od roku 1959 po nejnovější díla z roku 2009. Jiří Anderle od počátku své umělecké tvorby koncipuje díla jako cykly, jejichž tematika se během let opakuje a rozvíjí. Proto vedle sebe v jednotlivých sálech stojí i práce časově velmi vzdálené, ale blízké svým námětem. Autor se snaží zachovat své cykly celistvé, nerad se s nimi loučí. Je známá historka, jak nechtěl prodat obraz Miloši Formanovi, ač jej slavnému režisérovi dedikoval.

Jiří Anderle pochází z obce Pavlíkov na Rakovnicku. Během studií na Akademii výtvarných umění se často vracel do rodné vesnice, kde si přivydělával jako bubeník v místní kapele. Od bubnů pozoroval tváře a pohyby lidí. Atmosféru lidové zábavy zachytil v cyklu Vesnické tancovačky z roku 1961. Po úspěšném zakončení studia začal působit v Černém divadle Jiřího Srnce doslova jako všeumělec, od "výtvarna" po herectví. V roce 1964 vyrazil divadelní soubor na turné po Austrálii, kde se Anderle seznámil s domorodým aboridžinským uměním. Primární umění začal sbírat a dnes vlastní jednu z největších soukromých sbírek u nás. Také se jím inspiroval ve vlastní tvorbě. Příkladem jsou tzv. totemické figury, schematické vyjádření lidské postavy na dlouhém úzkém formátu, nebo ornamentální způsob kresby.

Jiří Anderle: Maminka a jaro - 2007

Od poloviny 60. let Anderle začíná figury svlékat do naha. Jedná se o striptýz "de facto", ale především o odhalení mravního nitra člověka, o symbolický rozbor jeho vlastností. Na povrch vylézají skrývané povahové defekty, negativní lidské zážitky a osudy. Anderle totiž nepracuje pouze s minulostí a přítomností, ale věští člověku i to, co jej čeká v budoucnosti. Tento mentální striptýz na výstavě reprezentují cykly Bez kůže (polovina 60. let) a Iluze a realita (počátek 80. let), ve kterém převádí na plátno fiktivní příběhy vojáků z první světové války. Jde o koláž složenou z nalepené fotografie a dalších výjevů zpracovaných kresbou nebo malbou. Umělec chce diváka svým výtvarným vyprávěním přimět k tomu, aby si povšimnul lidské propasti sebezničení, do níž se hromadně vrhá. Autor líčí člověka jako bestii, která sežere vše, na co přijde, včetně svého okolí (cyklus Žrouti z přelomu 70. a 80. let) či jako zaslepenou dýchavičnou příšeru, která se žene za blahobytem (cyklus Appassionata humana z počátku 90. let). Genetické experimenty kritizuje v cyklu zrůdných monster s názvem Apokalyptická genetika. Téma lidského života souvisí s tokem času, který se Anderle snaží na obrazech znázornit. Metoda znásobování lidského profilu, který postupně stárne, je typická pro cyklus Dialogy se starými mistry (80. léta). Vedle lidské tváře se na plátnech často zjevuje ovoce, jež stejně jako člověk stárne. Stárnutí, zmar, smrtelnost a rozklad líčí autor s podivuhodnou rozkoší. Renesanční a barokní uhlazenost inspirovaná Dürerem, Caravaggiem, Boschem, Rembrantemm, Rubensem či Goyou se na těchto obrazech snoubí s divokostí primárních kultur. V 90. letech se Anderle snad jako k poslední záchraně lidstva upíná k biblickým tématům. Figury mizí, vyniká světelný odraz duchovní podstaty člověka. Umělcova nejnovější tvorba pracuje s tématy lidského odcizení, ztráty citu, morálními hodnotami, zabývá se mentálním zrodem, vývojem a zánikem člověka. Je zajímavé, že umělcova paleta se v posledních letech citelně rozjasnila. Ztemnělé barvy byly nahrazeny zářící světelností.

Jiří Anderle: Mládí vpřed!  - 2008

Když procházíme výstavou, v jednom ze sálů se nabízí k zhlédnutí asi hodinový dokument o životě a díle autora. Je zvláštní, že pesimistická nota děl nekonvenuje s jeho optimistickým zevnějškem. Zdá se, že umělec svou celoživotní frustraci, pocit zmaru lidské společnosti, přefiltruje do podoby výtvarného díla, a tak si v naší lidské džungli dokáže zachovat úsměv na rtu. Navíc při pohledu na jeho díla máme pocit, že jako bubeník je právě on nadpozemským určovatelem lidského osudu. Zkrátka lidé: skáčou, jak on tluče.

Jiří Anderle: Voják a dáma se slunečníkem - 1981

Výstava je přístupná denně kromě pondělí od 10 do 20 hodin. 1. září v 18 hodin mají návštěvníci možnost setkat se s autorem na společné prohlídce.

autor: Alexandra Dekanová
Spustit audio

Více z pořadu