Báseň o strachu z nicoty. S Jiřím Adámkem Austerlitz o novém nastudování Máchova Máje

Postaral se o ně režisér Jiří Adámek Austerlitz, který na základě Máchovy ikonické básnické skladby napsal libreto pro čtyřhlasý voiceband. Po svém rozvíjí interpretační a inscenační metodu, kterou u nás proslavil Emil František Burian. Právě pro Festival EFB uspořádaný v roce 2019 k 60. výročí Burianova úmrtí připravil režisér provedení prvního a druhého zpěvu, pro Český rozhlas k nim pak přidal zpěvy třetí a čtvrtý. V nahrávce účinkují Vendula Holičková (soprán), Bára Mišíková (alt), Pavol Smolárik (tenor), Daniel Šváb (bas). Hudba, zvuk a zvukový design jsou dílem Michala Cába a Jana Veselého.

Jak došlo k tomu, že jste začal připravovat svůj „burianovský“ voiceband Máchova Máje? A je to vaše první autorská zkušenost s tímhle způsobem inscenování básnického textu?

S tím nápadem mě oslovila Zuzana Burianová, režisérka a vnučka E. F. Buriana. Věnuji se totiž typu divadla, nazývaného vokální, sónické či hudební. Podstatou řekněme je, že scénický tvar komponujeme podobně, jako se komponuje hudební skladba. A s herci většinou vytvářím hlasové kreace, založené na dekonstrukci jazyka, rytmizaci řeči, někdy podobné právě Burianovým voicebandům. Tentokrát je to ale poprvé, kdy jsem si nenapsal vlastní libreto, ale zpracoval existující báseň. Je to svým způsobem snazší, ale u některých částí jsem musel čekat a hledat mnoho týdnů, než jsem rozlousknul, jak na to.

Jiří Adámek Austerlitz po svém rozvíjí interpretační a inscenační metodu, kterou u nás proslavil Emil František Burian|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Proměnil se pro vás nějak vztah k Máchovu Máji? Čtete ho dnes jinak než dříve?

Když jsem se Májem začal opravdu zabývat, zažil jsem jedno zásadní překvapení: ta báseň totiž není o lásce, ale o strachu z nicoty. Ano, hned v úvodním zpěvu jsou nádherně vymalovány kulisy prvomájové přírody, která celá zvučí láskou. Tím to ale taky končí. V ústřední části básně jsme pohroužení do zmatků a strachů člověka, který se nejprve připravuje na zítřejší popravu a poté se loučí se životem. Hledí tváří v tvář „prázdnu pouhému, které se NIC nazývá“. Je zjevné, proč se o skutečných tématech Máje v čítankách nemluví: jsou velmi intimní, bolestivá a nepříjemná. Jenomže proto taky mohou vést k určité katarzi. Máj je dobrý příklad toho, jak školními hodinami literatury potenciální čtenáře blokujeme před hlubokou osobní zkušeností.

Do jaké míry se proměňuje Máchova básnická skladba a jeho verše ve vaší voice-bandové úpravě? Výrazně jste krátil. Máte nějaký vzkaz pro ty, kdo čekají plnou verzi textu?

Mácha propojuje myšlenkový obsah veršů s rytmem a zvukovostí hlásek do takové míry, že mi to vyráží dech. Jenom příklad: spoutaný vězeň ve své kobce náhle vstane, a tu „nocí řinčí řetězů hřmot“. Ty hlásky dělají přesně to, co řetězy ve skutečnosti! Takže svými postupy se snažím o to, rozkrýt tyhle souvislosti, nechat zajiskřit hudebnost básně. Jde mi o to, aby posluchač s naší pomocí překonal kulturní škatulky „báseň“, „nedělní chvilka poezie“, „klasika“ – a aby skutečně slyšel a vnímal. Pokud něco vynechávám, vedou k tomu v zásadě dva důvody. Mácha tvořil v kontextu nějaké konkrétní doby, takže kupříkladu intermezza, kde zpívají duchové či loupežníci, podle mého soudu zastaraly a nelze je zbavit puncu romantického klišé. O prologu na téma dobrého českého národa nemluvě. Druhým důvodem je, že pro některé verše či sloky jsem nenašel hudební či voicebandovou artikulaci, která by je pro náš sluch nově rozsvítila. O samotě si číst v knížce, přeskakovat a vracet se k obtížným místům je něco jiného než poslech rozhlasového díla. A pokud chceme udržet vnímavost vůči obsahům básně, je krácení nutné.

Čtěte také

Jiří Adámek: Hra na uši. Poslechněte si vítězné drama Grand Prix Nova

Nahrávka Burianova voicebandu Máchova Máje se ve zvukové podobě nedochovala, ale měl jste k dispozici libreto. V čem pro vás bylo inspirující?

Zvukově se zachovala pouze nahrávka několika málo veršů kolem Šmeralova výkřiku: „Matku mou! Matku mou! Krev syna teče po ní.“ Lola Skrbková, Burianova asistentka, uchovala režijní knihu, ve které je zaznamenáno, co pronášeli sólisté, co herecké kvarteto a co voicebandový sbor. Dále jsou tam pokyny k intonacím, někdy rytmům, protahovaným hláskám a podobně. Pro mě to byla spíše volná inspirace. Zkoumal jsem, jak moc Burian nezvyklými důrazy a délkami slabik prolamoval konvenci civilní dikce a řeč stylizoval. Z jiných pramenů vím, o co Burianovi hodně šlo: nabourat stereotypní důraz na první slabiku, který vede k poněkud monotónní dikci. To je zřejmé, když například porovnáte mluvu českých herců s polskými, kteří daleko více melodizují. Snad jediné, co jsem od Buriana přímo převzal, bylo refrénovité vracení motivu „pozdní večer, první máj“. To tvoří určitou páteř celé skladby.

Hudebně zvukové plochy k vašemu voice-bandu vytváří Michal Cáb. Proč jste oslovil právě jeho?

Michal mě před lety okouzlil, když naživo hudebně doprovázel jednu experimentální výtvarnou performanci. Bavila mě jeho uvolněná přítomnost, kombinace digitálních zvuků a hravého ťukání do různých nástrojů a zvučítek. A taky zvláštní dvojlomnost určité punkové ledabylosti, a přitom jemnosti. Připravili jsme spolu také inscenaci Sto nejkrásnějších českých básní do pražského divadla Komedie a při té příležitosti se ukázalo, že Michal má pro poezii velký cit. A společný rozhlasový Máj převádíme ještě letos v květnu do divadelní podoby. Uvedeme ho v pražském divadle Alfred ve dvoře.