Barevná, nebo černobílá? Unikátní výstava Joela Meyerowitze v Berlíně dává svou odpověď
Momentky z auta, líná letní odpoledne i New York po pádu dvojčat. To vše je až do 11. března k vidění na retrospektivní berlínské výstavě slavného fotografa.
Je rok 1963. Skupina čtyř žen stojí před obchodem a nanáší si makeup na obličej. Všechny z nich mají na sobě barevně veselé šaty, na nohách bílé lodičky a punčocháče a vlasy vyčesané do vysokých drdolů. Co všechno z toho by fotografie v černobílém provedení z momentální nálady a situace zahubila? Dnes už světoznámý americký fotograf Joel Meyerowitz, kterému bude letos 80, hned na začátku své kariéry odhodil společenské předsudky, že umění se rodí pouze na černobílé fotografii. V době, kdy se barvy z fotografií staly spíše symbolem amatérství nebo plytkého umění, zachycoval na svůj fotoaparát s barevným filmem každodenní ruch i situace v New Yorku či evropských městech.
Průkopník barevné pouliční fotografie
„Je několik důvodů, proč je Joel Meyerowitz považován za výjimečného fotografa. Jeden z nich je ten, že je to bezpochyby průkopník barevné fotografie. Také se zasloužil o vznik pouliční fotografie. A ať už to byla ulice nebo barva, oboje se prosadilo v 60., 70. letech. A barva byla tehdy na počátku 70. let něco, na co se lidi dívali skrz prsty. Nikdo nechtěl fotit barevně, protože umění a vážné fotografie vůbec byly vždy jen černobílé,“ říká kurátor Felix Hoffmann, který stojí i za výjimečnou výstavou, aktuálně probíhají v berlínské galerii C/O Berlins názvem Why Color?.
Zatímco si řada tehdejších fotografů musela již předem určit, zda do svého aparátu vstrčí černobílý nebo barevný film, aby co nejlépe přiblížila své obrázky směrem k umění, berlínská expozice, věnovaná především vintage pracím Meyerowitze, zobrazuje i taková jeho díla, která koketně experimentují s nejzásadnějšími konstrukčními prvky. Například stejnou scenérii nebo objekty Meyerowitz tehdy zachytil na oba filmy najednou. Což v praxi znamenalo neustále při sobě nosit dva fotoaparáty a v co nejrychlejším sledu mačkat spouště.
I díky tomuto rodilému Newyorčanovi má barevná fotografie své nesporné místo v historii umění. Po více jak padesátileté práci se Meyerowitz zasloužil nejen o její paradigmatický posun, ale významně a viditelně ovlivnil i několik mladých generací. Felix Hoffmann vysvětluje, proč je právě berlínská výstava v evropském měřítku výjimečná: „Vyvolávání barev v laboratoři dřív nebylo vůbec stabilní a barevnost se mohla dokonce i měnit. Říkali jsme si také, že to vlastně není jen vizuální informace ve formě obrázku, ale fotografie může fungovat i jako objekt, tedy kus papíru. Díky tomu to má unikátní charakter.“
Rychle, podívej se támhle
Kromě vintage fotografií jsou zde k vidění i Meyerowitzovi rané série fotek z konce 60. let, například zachycující zajímavé momentky z auta. Přesně takové, o kterých byste řekli: „rychle, podívej se támhle“. A než byste přilákali někoho druhého, aby s vámi sdílel ten neočekávaný a neopakovatelný moment, bylo by po něm.
V roce 1966 si totiž Meyerowitz vydělal tolik peněz, že si mohl dovolit koupit nové Volvo, po dobu jednoho roku projíždět téměř celou Evropu a věnovat se výhradně fotografování pro něj nejzajímavějších situací. Byl v Anglii, Irsku, Skotsku, Francii a Španělsku, kde prožil polovinu doby se svou první ženou mezi Romy, poté přejel do Německa přes východní Evropu do Turecka a Itálie, odkud se pak vrátil zpět do Ameriky. Evropskou sérií pořízenou z auta se v roce 1968 představil širší veřejnosti v rámci své první velké výstavy v Muzeu moderního umění v New Yorku. A barevná fotografie se tak stala jeho významnou značkou.
Na výstavě se snažíme kombinovat, hezkou a temnou stranu světa
Kurátor Felix Hoffmann za jedno z Meyerowitzových nejzásadnějších děl považuje fotografie newyorských dvojčat krátce po útoku v roce 2001: „Za určité vyvrcholení by se dalo považovat období po 11. září, kdy se stal oficiálním fotografem Ground Zero pro starostu New Yorku Giulianiho. Kvůli teroristickému útoku dokonce přerušil svou dovolenou a vydal se zpět do New Yorku. Přitom svoje dovolenkové místo na Cape Cod roky fotografoval: tu letní atmosféru, pomalost, prostě jak si člověk užívá svou dovolenou, ten jiný čas. Na výstavě se snažíme kombinovat, hezkou stránka světa, ve kterém se člověk může otevřeně a svobodně pohybovat, a temnou stranu. Ta katastrofa. 9/11 je totálním narušením našeho pohledu na svět, volnomyšlenkářství západního světa. A tento kontrast byl pro mě velice důležitý,“ říká Felix Hoffmann, pro kterého bylo nejnáročnější z té obrovské hory povedených a originálních fotek vybrat ty nejlepší a nejzajímavější.
Některé obrázky fungují jenom v barvě
„Jedná se o retrospektivu. Výstava je chronologicky strukturovaná: začíná v pozdních 60. letech černobílými fotografiemi, pak přicházejí barevné, pak se opět vrací k černobílým, pak zase k barevným. Dokonce jsme v archivu objevili nejrůznější věci, které jsou pro výstavu důležité, neboť fungují jako spojovník mezi tím barevným a černobílým světem. Uvědomili jsme si, že tento protiklad, hlavně na počátku, je pro něj důležitý. Protože některé obrázky fungují jen v barvě a některé ne, důvodem je především to, že se v barvě jinak komponuje a černobílé fotografie jsou graficky silnější. Proto se taky výstava jmenuje Why color?, ne proto, že bychom se ptali, co je barva, ale protože některé fotografie jsou lepší barevné a jiné zkrátka černobílé,“ pozastavuje se nad otázkou výstavy Felix Hoffmann, který do expozice zahrnul i známou barevnou portrétovou sérii Redheads z roku 1991 nebo pět let starý dokument německého režiséra Ralpha Goertze Sense of Time, ve kterém návštěvník může sledovat energetického newyorčana při práci.
Právě na této výstavě, jako nikde v Evropě, uvidíte vintage fotografie Joela Meyerowitze zvěčněné i dalšími metodami, například skenováním barevného negativu, aby tak byla akcentována ojedinělost a neopakovatelnost původního vintage stylu. Do berlínské galerie C/O se můžete přijít přesvědčit až do 11. března tohoto roku.
Celý záznam ArtCafé, jehož hlavním tématem byl současný autorský český a slovenský šperk a do nejž vybíral hudbu Dominik Gajarský, si můžete poslechnout zde:
Nejposlouchanější
Viktorín Šulc: Etuda z odvrácené strany. Alois Švehlík a Vladimír Dlouhý na stopě brutálnímu vrahovi
-
Paní Svět. Josef Somr, František Němec a Václav Postránecký v tragikomedii Karola Sidona
-
Léon Bloy: Chudá žena. Nezapomenutelnou a vznešenou dceru bídy čte Jan Kanyza
-
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba. Komedie s Ivou Janžurovou, Danou Medřickou a Jiřím Sovákem
-
Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění, o lidských vášních a bohu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.