The Bandits aneb Loupežníci ve věku médií

20. březen 2002

Na první pohled zdevastovaný dům pod železničním viaduktem na kraji Žižkova, na špinavé ulici nad nádražím - to je Divadlo Ponec, místo díky svému geniu loci jako stvořené pro nejčerstvější inscenaci Pražského komorního divadla, soudobou parafrázi Schillerových Loupežníků, nazvanou The Bandits .

Její režisér Dušan D. Pařízek (připomeňme ho alespoň dvěma úspěšnými inscenacemi - Schwabovými Prezidentkami a Lidumorem) ho také využil. Už předehra představení před divadlem naznačuje, že spíš než o parafrázi půjde o hru na motivy Schillerova dramatu. Bezdomovec ležící v rauši na chodníku se stává terčem útoku agresivního skina, protože opilecky neurvale vykřikuje námitky vůči "státotvorným pravdám", které jeden z herců ze střechy pronáší megafonem k divákům, dokud se ovšem oba nespojí proti hlasu "shora". Násilí působí tak autenticky, že únik do divadla se zdá být vysvobozením. Ale jen na chvíli. Divadelní sál tone v kouřové mlze, drátěná klec na scéně, plechové barely a zapnuté video snímající aktéry trochu připomínají akční filmy či technicistní sci-fi, trochu scénické prvky, které jsme přednedávnem viděli v německých inscenacích pražského festivalu, takže divák nemilující chladnou divadelní vivisekci, jíž má být bezpochyby podroben, a nepohybující se běžně na okraji společnosti téměř zatouží odejít.

Už počáteční, jen slabě provázaná čísla u mikrofonů - píseň, Skácelova báseň nebo rytmická skladba obdivuhodně paličkami "zahraná" na stole (později na barelech, drátěné kleci apod.) - však mají sugestivitu jakéhosi temného divadla poezie. Ještě předváděnému nerozumíme, ale přesto vnímáme silnou atmosféru "květů zla" současnosti. Z útržků textů pomalu začíná vystupovat příběh rozhlasového studia dirigovaného ze šéfovské kabiny Franzem Moorem (Jiří Hána), který ho chce v zájmu poslechovosti, a tedy reklamy a zisku, usměrňovat, až se proti němu skupina ve studiu vedená jeho bratrem Karlem (Marek Matějka), vzbouří. Franz je sice v inscenaci zástupcem establishmentu a pochybných hodnot, jež uznává, a ještě odpornějších praktik, jimiž si chce udržet moc, ale ani vzbouřenci (v Karlovi poznáváme bezdomovce a ve Spiegelbergovi, jehož hraje Martin Hofmann, zase skina z předehry) nejsou romantičtí loupežníci, hrdinové spravedlivé odplaty a pravdy, ale skuteční bandité, frustrovaní hysteričtí násilníci a narkomani.

Martin Hofmann jako Spiegelberg v The Bandits Pražského komorního divadla

Je to černé divadlo o teroristickém násilí chutnajícím jako svoboda. S touto podobou svobody nelze souhlasit o nic víc než s prohnilostí a falší světa, proti němuž je veden boj (a divák chvílemi váhá, zda tímto názorem není - poněkud - v rozporu s inscenátory). Ale je to téma současnosti. A s výhradou k potlačení slova a jeho nižší kvalitě, klopýtajícímu rytmu v první půli představení a jednomu nadbytečnému pánskému striptýzu nelze neocenit vysoké nasazení energie a sílu autenticity hereckých projevů, zvláště Michala Novotného (Grimm), Marka Matějky a výborné Marie Spurné v roli bufetářky Kroužkové. Síla této drsné inscenace je v základním nastolení tématu, hereckých výkonech a pečlivé prokomponovanosti.

autor: Vítězslava Šrámková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, ředitelka Vývoje a výroby

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.