Banální případ, Žomežámo Lochman, Posejk a další hravé prózy Emanuela Frynty

Emanuel Frynta (1923–1975) je skrytým velikánem české literatury. Překladatel Puškina, Lermontova, Čechova, esejista a také skrytý básník a povídkář s „jedinečným smyslem pro nesmysl“.

Až třináct let po jeho smrti se ke čtenářům dostala jeho okouzlující knížka básniček Písničky bez muziky a za dalších pět let soubor „posbíraných věcí, drobniček, pokusů, záznamů a hříček“ Závratné pomyšlení, kde se vedle dalších dosud nepublikovaných básniček objevují i jeho krátké povídky. Nonsensová poezie i próza Emanuela Frynty je podmanivá nejen svým smyslem pro humor, ale především virtuózní prací s jazykem.

Banální případ, Žomežámo Lochman, Jazykozpytný příběh, Dobré zvíře omega

Skromného génia bez koníčků a pozorovatele kroužkovaného Ů představuje autor v povídce Banální případ. „My Češi jsme národ muzikantů, máme to v krvi, to je málo platný,“ říká Žomežámo Lochman, hrdina druhé povídky, který trpí jak Hus, aby se v Argentině naučil hrát na housle a trumfnul místní kytaristy.

Jazykozpytný příběh nás nebude zajímat ani tak pro líčenou vysokohorskou lásku astronoma a půvabné chatařky jako spíše pro jeho prospěch jazykozpytu. Dobré zvíře omega nakonec potvrzuje starou pravdu, že druhým radíme vždy lépe než sami sobě.

Lež má krátké nohy, Posejk, Můj holič

O tom, že lež má krátké nohy, není třeba pochybovat. Lži, které je ale celoživotně vystaven hrdina úvodní povídky ze strany své manželky, je ale skutečně skandální… Druhý příběh Posejk je poučný, a i vzdělanému posluchači rozšíří pole znalostí v oblasti národopisu, zejména co se týče posejků, jejich tradice a využití. Třetí příběh Můj holič je pak upřímným vyznáním nenávistné lásky k jistému frustrovanému frizérovi a současně jemným popíchnutím žen stran jejich smyslu pro humor.